Ing. Emil Pázral, CSc.

vědecký pracovník v oboru energetiky

 



                        

Trocha vzpomínání na mladá léta

 

 

            Dětství a mládí jsem prožil ve Skvrňanech v ulici původně U Sokolovny, za protektorátu U trati a po válce až dosud ulici Emingerově - po nacisty umučeném starostoviskvrňanského Sokola Antonínu Emingerovi. V mém předškolním věku se v ulici děly velké věci. Zaváděl se vodovod, kanalizace a taky elektrika – do té doby jsme svítili petrolejkou. To mělo zvláštní půvab vždy o Štědrém večeru, kdy petrolejka se z prostředku kuchyňského stolu přestěhovala na horní díl kachlových kamen typu Radyně, aby babička dobře viděla na smažení kapra, a zbytek kuchyně se ponořil do nádherného mystického pološera a záhadných stínů.

   

         Před našimi okny co chvíli projížděl nějaký vlak na trati Plzeň – Domažlice. Za tratí tehdy byla ohrada na prodej uhlí a dříví a za ní Hofmanovic ohrada s obrovským komínem. Mezi oběma ohradami i tratí ČSD byly ještě škodovácké vlečky, po nichž se mimo jiné přetahovaly rozpracované parní lokomotivy, natřené narůžovělým suříkem, ze severnější do jižnější části závodu. Dodatečně jsem je identifikoval jako rychlíkové řady 387, zvané Mikádo, protože měly velice krátký komín a tehdy se nosily i velice krátké dámské účesy, jimž se říkalo stejně. Někdy táhli také lokomotivu ,,čínskou“ – na podvozcích, protože měla užší rozchod, a se zvoncem na horní části kotle namísto parní píšťaly. A tak se nelze divit, že mi bylo naprosto jasné, že budu jednou strojvůdcem.

 

            Na mém intelektuálním růstu se podílela významně i Sokolovna. Krom života sokolského žáčka musím vzpomenout alespoň na milovaného Kašpárka v Malém sále Sokolovny každou neděli dopoledne a ochotnická představení, kde také hrával můj táta. Babička, s níž jsme žili ve společné domácnosti, nikdy v životě nebyla v biografu, ale ,,divadlo“ v Sokolovně nevynechala ani jednou.

 

            Další významnou kapitolou byl Karlov. Chodilo se tam okolo Sokolovny přes železniční přejezd a podél tovární zdi, kde tenkrát končila Škodovka. Bydleli tam teta a strejda, měl jsem tam spoustu kamarádů, chodilo se tam do Sokolovny a do Lidového domu, zvaného Liďák, na různá vystoupení, akce i atrakce pro děti i dospělé, na sousedícím hřišti S. K. Karlov krom fotbalu co chvíli rozbil svůj stan nějaký cirkus nebo se tam předváděli provazolezci, na blízkém borském letišti se konávaly letecké dny atd. Zkrátka – krásný život. A také tam byla, v Emilově ulici, vklíněná do Škodovky, pěkná moderní budova Habrmanovy školy.

 

            Do této školy jsem začal chodit 1. září 1937. A 14. září zemřel prezident Masaryk. Ve třídě nás uvítala zatemněná okna, černé látkové potahy – jako v pohádce, co město potahovali černým suknem, když princezna měla být obětována drakovi, místnost osvětlovaly svíčky, učitel – legionář namaloval na tabuli barevnými křídami bitvu u Zborova, byl nějaký proslov, zpívala se hymna, další vyučování odpadlo. A mně takřka rázem došlo, že ve světě dospělých, který jsem si dosud příliš nepřipouštěl, se začaly dít závažné věci, kterým je nutno věnovat pozornost. Tím definitivně skončilo moje krásné bezstarostné dětství a započata etapa postupného dospívání.

 

            A pak už se události hrnuly jedna za druhou. 28. října jsme se šli podívat na vojenské defilé. Tramvaje nejezdily a dodnes mám živě před očima les československých státních vlajek na obou stranách Skvrňanské třídy. A nikdo k jejich vyvěšování nikoho nenutil. Vojáky jsme sledovali z chodníku naproti divadlu a klukovské srdce – nejen moje – se dmulo pýchou nad pěšáky, dělostřelci, tanky a zejména protiletadlovými děly s velice štíhlou a dlouhou hlavní, taženými báječnými škodováckými šestikoláky – v dnešní terminologii tahači.

 

            V následujících měsících byly věnována velká péče branné výchově národa a přípravám na válku. Pamatuji se na ukázky střelby z minometů na cvičišti Sokola Plzeň I nebo na imitovaný nálet zápalnou pumou na dřevěnou chýši na Borech na fotbalovém hřišti, kde dnes stojí budova Čs. rozhlasu. Táta také koupil pro celou rodinu protiplynové masky. Dvě z nich se zachovaly dodnes. Ač umístěny ve sklepě, jsou stále v perfektním stavu.

 

            Pak přišel květen 1938 a částečná mobilizace čs. branných sil. Hráli jsme si venku, když nás upoutal dunivý, stále zesilující hluk. Pohled na nebe – a nad Škodovkou viselo mračno třímotorových bombardérů. Ty se tehdy pohybovaly rychlostí okolo 150 km za hodinu, takže při pohledu proti směru letu a na větší vzdálenost se zdálo, že stojí ve vzduchu. Dlouho trvalo, než přeletěly směrem na západ a pak asi postupně přistály na borském letišti. S námi dětmi se sice nikdo z dospělých příliš nebavil, ale stejně se nám nějak podařilo vstřebat to podstatné a potřebné. Tak například jsme věděli a teprve dlouho po roce 1990 bylo zveřejněno, že velitelem tohoto útvaru byl Slovák major Ambruž. Ale zajímavé věci se děly i na zemi. Sokolovna byla plná vojáků, kteří spali v sále na slamnících, pod stromy na konci hřiště byla polní kuchyně, kde se vařila mináž, tak se tehdy říkalo vojenské stravě. Kuchaři byli samá legrace a chtěli nám dávat ochutnat. Já jsem odolal, byv poslušen maminky, která přikazovala nikdy nebrat od nikoho cizího žádné jídlo. Ale kamarád Pepík, ještě mladší než já, si nechal nandat do ešusu porcičku mastného vojenského guláše, a pak to všechno vyzvracel.

 

            Ve světě dospělých se v té době organizovaly noční sokolské hlídky na obranu mostů, křižovatek a důležitých objektů, aby se čelilo očekávaným sabotážím ze strany německé ,,páté kolony“, které měly ohrozit zejména pohyby vojenských transportů. Částečná mobilizace byla brzy odvolána, vše se vrátilo do starých kolejí, ovšem to, co zůstalo, bylo obrovské odhodlání většiny občanů postavit se německému ohrožení. Vážnost situace byla ovšem provázena i nezbytným humorem i trochou sentimentu, vznikly lidové písničky a současně i jejich parodie na Hitlera. Např. Chaloupky pod horami … trochu sentimentální píseň, měla by být dostupná, vyšla v tehdy obvyklé písničkové úpravě.

Nebo:

Děvče mé, pojď za armádou,

oblékni si markytánský šat,

udělej kříž nad parádou,

neb budem za chvíli bojovat.

Hezká je barva modrá, červená,

jež ozdobí Tvá bílá ramena.

Děvče mé, pojď za armádou,

každý z nás Tě musí míti rád.

 

Jiná:

 

U našich kasáren

stojí v noci stráž,

nečekej, má milá,

mne se nedočkáš.

Nečekej, jdi už spát,

nech si o mně zdát.

Přijď, panenko, časně z rána,

otevře se hlavní brána,

budem mašírovat.

 

Pojď s náma, holka zlatá, mašírovat,

ať taky něco užiješ,

až budou zlaté hvězdy z nebe padat,

tak mi z nich jednu přišiješ.

Přišiješ ji hedvábím,

já Tě za to políbím,

až bude celá naše rota koukat,

jak umí šarže milovat.

 

A parodie na Hitlera:

 

Pojď s námi, Ádo, taky mašírovat ,

ať taky něco užiješ ,

až budou české bomby z nebe padat ,

tak taky jednu dostaneš.

Dostaneš ji do hlavy,

žádnej ti ji nespraví …

 

            Následoval Mnichov 1938 se všemi následky. Kdyby se dnešní historikové i politologové dokázali podívat na minulé události mýma očima, byl by jim jasný rozdíl mezi vyhnáním (Čechů ze Sudet) a odsunem či vysídlením (Němců po r. 1945). V naší ulici se usídlily dvě vyhnané železničářské rodiny: Sedláčkovi a Hralovi. Ta první – čtyřčlenná – měla trochu větší štěstí – v improvizovaném železničním transportu zachránili hodnotnější věci a část bytového zařízení a u nás v domě měli babičku s prostorným jednopokojovým bytem. Ta druhá – také čtyřčlenná – rodiče a dvě děti – takové štěstí neměla, zachránili prakticky jen to, co si přinesli v rukách a na zádech, a pro jejich ubytování se narychlo v sousedním domě vyházelo uhlí a staré haraburdí z jedné sklepní místnosti a tam pak přežívali až do konce války. Když potom dostali přidělený prostorný, světlý a suchý jednopokojový byt po odsunutých Němcích, připadali si jako v ráji.

 

         Ale vraťme se do doby těsně po Mnichovu. I nám dětem bylo ze všeho, co jsme kde

pochytili, jasné, že tohle není řešení, ale jen začátek, a válka je na spadnutí. A tak jsme si hráli na ponorku. Na ruskou, samozřejmě, protože Rusové nás nezradili, zatímco Angličané a Francouzi ano. (Než se sešel rok s rokem, byl na světě Pakt o neútočení mezi Velkoněmeckou říší a Sovětským svazem a válka a nové dělení Polska - a všechno bylo obráceně.) Při zpětném pohledu na zábor pohraničních oblastí se trochu pozapomíná na to, že se na naši nebohou republiku sesypali nejen Němci, ale též Maďaři a Poláci, resp. jejich fašistické režimy. Nezapomněla však na to lidová tvořivost a usoudila, že se tedy vedle němčiny budeme muset začít učit i polsky a maďarsky. Víte, jak se maďarsky řekne včela? Sereméd. A vosa? Nesereméd. Anebo polsky vodovod? Čuoráček zazděény. Anebo podprsenka? To si s ohledem na ženský jemnocit snad ani netroufám napsat … (podpórny šprajc pod okozenstwo ochable - s důrazem na tvrdé polské l).

  Tvořivost reagovala i na období před Mnichovem, kdy britská vláda k urovnání ,,konfliktů“ mezi čs. vládou a sudetskými Němci vyslala svého emisara lorda Runcimana, jemuž se říkalo Runcimbál.

 

            Po Mnichovu následoval 15. březen 1939. Naší ulicí se na Karlov hrnula spousta německých vojáků na motocyklech se sajdkárou, náklaďácích a na pásových transportérech, které ale měly přední kola s pneumatikami – technika, kterou jsme od čs. armády neznali. A to všechno v nezvykle silné sněhové chumelenici …

            V dalších dnech byla Sokolovna zase plná vojáků – tentokrát německých. Sokolská restaurace ale byla v provozu a chodili do ní jak místní, tak i němečtí vojáci na pivo. Jednoho večera přišel táta domů a vyprávěl, jak mluvil s jedním vojákem mezi čtyřma očima a ten soudí, že Hitler je neštěstím národa, že brzy bude válka, že bude dlouhá a že to nakonec pro Německo špatně dopadne. To velmi lahodilo mým vlasteneckým uším, ale zároveň jsem začínal tušit, že svět je plný protikladů - včetně toho, co nás později učili jako citát od samotného soudruha Gottwalda, a sice že není Němec jako Němec, i když tohle bylo asi myšleno trochu jinak …

 

            Na novou realitu reagovala pochopitelně zase lidová tvořivost. Na silnicích se tehdy pohybovaly jednotlivě i v kolonách nákladní automobily Wehrmachtu, opatřené převážně poznávacími značkami začínajícími WH. Nejdříve se setřel rozdíl mezi W a V a pak se tomu dala náplň. U vozidel směřujících od západu do Plzně to znamenalo Vezeme hovno a ve směru opačném Věnoval Hácha. To zase byla reakce na to, jak ,,vděčný český národ“ zasílal různé dary jako odměnu a uznání za to, že Velkoněmecká říše nám poskytuje ochranu před bolševismem. A zase: Zanedlouho, konkrétně počátkem padesátých let, československý - a tentokráte lid - posílal z vděčnosti obdobné dary soudruhu Stalinovi – například od škodováků (pardon: tehdy od zaměstnanců Závodů V. I. Lenina) dostal lokomotivu.

 

            Ve čtvrté obecné jsme jeden den v týdnu navštěvovali namísto vyučování Městské lázně, kde nás všechny – s výjimkou několika antitalentů – naučili slušně až perfektně plavat.

 

            Za protektorátu se začaly provádět školské reformy, které jako první zastihly právě náš ročník. Do té doby žáci běžně vychodili pět obecných a tři nebo čtyři měšťanky. Potom byla měšťanská škola zrušena, obecná prodloužena na 8 let a nově zavedena tzv. škola hlavní pro nadanější žáky, čtyřletá, do jejíhož prvního ročníku se chodilo po absolvování čtvrté obecné. Jenomže na gymnázium bylo možné jít až po absolvování pěti obecných, a tak jsme ze čtvrté museli nejprve do první hlavní (to bylo ve školním roce 1941-42) a teprve potom do primy. Naše dosud ryze chlapecká třída se změnila na smíšenou, přičemž z Karlova přibyla jen jediná kamarádka a ostatních několik dívek dojíždělo z Křimic. V prvním pololetí jsme chodili do tzv. Mandlovky v Petákově ulici – moderní budovy z druhé strany tehdejší Obchodní akademie, v druhém do školy Nad Hamburkem. A tady mě zastihly přijímací zkoušky na gymnázium.

 

            Pokud naše tehdejší informace byly správné, pak takové přijímací hovory jako my nezažil nikdo před námi ani po nás. Zkoušeni jsme totiž byli pět dní, od pondělka do pátku, přičemž odpoledne od pondělka do čtvrtka jsme předváděli svou tělesnou zdatnost. Dva dni v tělocvičně, což mně, bývalému sokolskému žáčkovi, nedělalo potíže, jeden den na atletickém a volejbalovém hřišti a poslední den v bazénu mně dobře známých a oblíbených Městských lázní – dnes je to ruina.

 

            Dopolední přijímačky probíhaly podobně jako vyučování. Kantoři se střídali ve vyučovacích hodinách podle svých odborností, zkoušeli nás ústně, psali jsme úlohy, kreslili výkresy … a tady nastal první problém: Nebyl jsem zvyklý se hlásit. V obecné škole jsem to asi nepotřeboval. A tak zatímco u ostatních šly stále ručičky nahoru, já jsem jen seděl a nic! Přece těm druhým nebudu dělat vopičky. Kantoři mě i přesto občas vyvolali a já odpověděl …

            Za zvláštní zmínku stojí zkouška z kreslení. Dostali jsme zadání – nakreslit bitvu u Tobruku. To bylo tehdy aktuální téma. Jenomže dnes v souvislosti se 60. výročím konce války se připomíná i to, že u Tobruku se poprvé v Africe zúčastnily bojů i československé jednotky. A tak se ptám: Bylo toto zadání čistá náhoda, anebo vědomý vlastenecký čin českých kantorů?

 

            Z přijímaček jsem odcházel domů s přesvědčením, že jsem je rozhodně nemohl udělat. Vždyť jsem se přece vůbec nehlásil! Pak jsme se šli s tátou podívat do školy na vývěsku, zda najdeme moje jméno mezi přijatými. Ze školnické kóje se k nám pomalým houpavým krokem přiloudal nemladý, nevelký muž, později identifikovaný jako školník Lupáč, a při vyslovení jména pronesl památnou větu: Jó, Pázral, ten měl výborně úlohy. A tak jsem se stal gymnazistou.

 

            Po prázdninách mne ve škole čekalo překvapení. Marně jsem se rozhlížel po kantorech, kteří nás zkoušeli. Všude jen neznámé tváře. Pak jsme se dozvěděli, že nás zkoušeli a hodnotili kantoři z druhého gymnázia, bývalého Masarykova (Masáku, pak byl v Plzni ještě Dívčák a Klasák) a naopak. Také v prvním čtvrtletí už to nebyly samé jedničky, ale sem tam dvojka a navrch trojka z kreslení.

 

            Buď od druhého pololetí v primě, nebo nejpozději od sekundy nastala další protektorátní reforma – šestistupňová klasifikace. Jedničku mohl dostat jen nejlepší žák ve třídě a ocenění ostatních začínalo dvojkami. Propadalo se až při šestce – ale z naší pečlivě vybrané třídy nikdo nepropadl. Další novinkou bylo dnes tolik diskutované školné. Činilo 120 protektorátních korun a jednou za pololetí je vybíral v hotovosti třídní profesor. Celá řada sociálně slabých žáků však byla od školného osvobozena. Pro srovnání: Moje babička, vdova po havíři ze Sulkova, měla v té době měsíční důchod 130 K. Zato však dostávala deputátní uhlí. Po ukončení těžby na Sulkově převzal tuto povinnost Masarykův jubilejní důl ve Zbůchu. Za protektorátu to ovšem byl Adolf Hitler–Schacht Zwug. Zatímco Plzeň byla takřka obklíčena novým rajchem a hraniční přechody (na Valše, v Líních, na Košutce) pro Čechy z Protektorátu neprodyšně uzavřeny, deputátní uhlí proudilo přes hranici celkem hladce. Nákladních aut, v té době přestavěných na dřevoplyn, bylo minimálně, a tak nám uhlí dovážel známý povozník ze Sulkova. Pro něj a jeho povoz tažený koněm to byla práce na jeden celý dlouhý den. Tehdy, jako ostatně všechno, bylo i uhlí na příděl, pro ostatní občany hnědé, podřadné kvality a v nedostatečném množství, zatímco to babiččino bylo černé, kvalitní a v množství větším než přídělovém. To byl v naší domácnosti jediný dostatkový tovar, takže jsme mohli trochu vypomáhat i sousedům. To fungovalo až do konce babiččina života. Dožila se mé maturity v r. 1950 a zemřela krátce potom před svými osmdesátými narozeninami. Na babičku vzpomínám rád. Byla to přísná, ale laskavá a vtipná osoba, která mj. se ráda s ironickou hrdostí hlásila k tomu, že se narodila jako Lenin (1870).

 

            Počínaje sekundou se začala intenzivně vyučovat němčina. Třída se podle abecedy rozdělila na dvě části a naše druhá polovina se vždy stěhovala do nějaké volné třídy. Naším němčinářem byl profesor Vojtěch Ježek, otec býv. ministra privatizace a býv. předsedy Fondu národního majetku Tomáše Ježka. Ten dostal křestní jméno Tomáš záměrně po T. G. Masarykovi. Pan profesor byl svým zjevem všechno jiné, jenom ne hrdina. Drobný, nenápadný, v černém klotovém plášti věčně umazaném od křídy ...  Jednoho dne nepřišel, protože byl zatčen gestapem a později popraven pro odbojovou činnost.

Jako s kantorem jsme s ,,naším Vojťánkem“ vycházeli velice dobře. Jednou jsme to asi s drobnými klukovinami při vyučování trochu přepískli, takže na nás zvýšil hlas. Rozhostilo se ticho, podbarvené strachem, zda jsme si to u něho nepokazili navždy. A po chvíli, kdy nás nechal podusit ve vlastní šťávě, se opět ozval pomalým hlubokým hlasem: „Dosud jsem byl na vás dobr a hoden, ale dovedu být také zel a hrozen.“ Třída s úlevou vydechla, pohoda se vrátila, ale hlavně – už nikdy více jsme to nepřehnali.

 

            Ke koloritu doby patřilo poslouchání zahraničního rozhlasu. Tehdy ještě nebyl přijímač v každé domácnosti, například v naší, a tak jsme chodili poslouchat ke strejdovi a tetě. Z každého rádia byly povinně vymontovány krátké vlny, protože se nedaly rušit jako ty střední a dlouhé, a na každém přijímači musela být povinně navlečena na některém ovládacím knoflíku tabulka s textem: Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu je trestné a trestá se káznicí nebo i smrtí! Dodatečně žasnu nad tím, jak rodiče, strýcové a tety přede mnou, malým klukem, nikdy nic netajili, neskrývali, o všem otevřeně hovořili a ten Londýn jsem často poslouchal s nimi – projevy prezidenta Beneše, Jana Masaryka a dalších činitelů. Většinu relací vyplňoval sir Robert Bruce Lockhart, který každé své vystoupení končil slovy Dobrou noc a pevnou naději (ta později byla parodována ve filmu Císařův pekař a pekařův císař ústy proradného vyslance nepřátelské mocnosti v podání Vladimíra Lerause, usilujícího o svržení císaře Rudolfa II.). Já sám jsem tehdy napsal svou první a poslední několikařádkovou povídku, která se naštěstí nezachovala a která se jmenovala Večer pod peřinou. Líčilo se v ní barvitými dvojsmyslnými větami, jak ON a ONA úplně zakrytí provozují záhadné pohyby a úkony, a po nacancání několika řádků dalších takových nesmyslů následovala pointa po odkrytí peřiny: Poslouchali Londýn!

 

            V tercii nám začala výuka latiny. Obdivovali jsme latináře nejen proto, že Jaroslav Jankovec, legionář a starý mládenec, se nám jako chlap zdál „ráznej a správnej“, ale i proto, jak nádherným rukopisem a rychlostí blesku dovedl psát na tabuli – levou rukou, protože namísto pravé měl pahýl, pod kterým skoro pořád svíral učebnici latiny.

 

            V tomto roce jsme toho do školy mnoho nenachodili, protože brzy přišla dlouhá a krutá zima, a my měli uhelné prázdniny. Jednou týdně jsme si chodili pro úlohy a odevzdávali ty předchozí vypracované a statečně přitom mrzli ve svých zimníčcích. A abychom mezitím nezaháleli, chodili jsme v ostatních dnech odklízet trosky po náletech, konkrétně v rozbombardované škole Nad Hamburkem, té, kde jsem končil svoje základní školní vzdělání. Tužili jsme se tam spojenými silami terciáni a kvartáni a jedna třída stejně mladých dívek z jakési jiné školy. Svůj úděl jsme nebrali nijak tragicky, ale jako samozřejmou okupační realitu. Nedocházelo nám, že při vytahování trámů ze suti na nás může co chvíli spadnout kus narušené zdi. O to více šíleli kantoři, kteří se střídali v dozoru. Ale nikomu se nic nestalo. A krátké přestávky na svačinu jsme trávili docela příjemně s oněmi dívkami z blíže neurčené školy. A při práci jsme si pak vyměňovali různé ty nové dojmy a pocity -      - bylo nám třináct.

 

            Jednou se jeden kvartán dovolil, zda si smí dojít koupit svačinu naproti přes ulici do pekařského krámku. Tenkrát to neznamenalo jen zaplatit, ale také nechat si z potravinového lístku na mouku a moučné výrobky ustřihnout čtvereček v odpovídající hodnotě. Prodávalo se mj. pečivo z chlebového těsta, tzv. točenky, tvarem připomínající dnešní americké bágly. Dozírající kantor byl náhodou ten jednoruký latinář a kvartánkovi pravil: Tý, Hřích, když už tam déš, kup mi tam taky dva takový tý točený chlebý.

 

            Nevzpomínám si, že bychom za tuto svou práci dostávali mzdu (ale školné jsme platili). Dostávali jsme jen volňásky na tramvaj, každý den dva, jeden na cestu domů a druhý zase ,,do práce“.

 

           Tyto vzpomínky se mi vybavily, když před dvěma - třemi lety moderátorka Tereza Brdečková vedla v televizi rozhovor s paní Slávkou Peroutkovou o první republice, okupaci, období před Únorem a po něm a o emigraci. Pořad hodnotný a obsahově nadprůměrný. Až na maličkost. Paní Slávce totiž radost z osvobození pokazilo, když viděla, jak chudáci patnáctiletí němečtí chlapci museli odklízet trosky na Václavské náměstí tam, kde dnes stojí Dům módy. A tu se vnucuje srovnání: nám nebylo 15, ale 13, byli jsme tam nejen kluci, ale i holky, neodpracovali jsme si pár desítek hodin za slunečných májových dní, ale dlouhou řadu týdnů za té nejkrutější protektorátní zimy. A ti němečtí hoši? Zcela určitě to nebyly děti vyrvané z náručí svých matek, ale spíše členové Hitlerjugend, kteří ještě několik dní předtím svírali v rukou pušky na potlačení Pražského povstání. A v prvních poválečných dnech všichni váleční zajatci odklízeli trosky. Pocity německé ukřivděnosti jsou poměrně moderní a uměle vykonstruovaný sudeťácký vynález. Tehdejší Němci brali svou situaci jako logický důsledek prohrané války a navzdory všemu byli šťastní, že už vše skončilo a že už zcela určitě nepoloží svůj život za Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera.

 

            Paní Slávka Peroutková dle vlastních slov prožila své totální nasazení celkem v poklidu na ústředí Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě Emanuela Moravce v Praze. Ti, co byli nasazeni do rajchu, takové štěstí neměli a mnozí přišli o život. A naše rodina?

 

            Jeden bratranec se ještě před válkou jako mladý škodovák dostal do Dubnice nad Váhom, zúčastnil se Slovenského národního povstání a po jeho porážce přešel k partyzánům, kde vytrval až do konce války. Druhý bratranec byl zatčen gestapem za sérii sabotáží na borském letišti i jinde (hořící nádrže s palivem, poškozená letadla, z nichž nejméně jedno se zřítilo po startu, atd.) Prošel několika koncentráky, byl odsouzen ke dvěma desetiletým žalářům a ke dvěma trestům smrti a život mu zachránil nálet na Drážďany. Zdravotní důsledky koncentráku se projevily až v poslední fázi života, ale i tak se dožil alespoň 68 let. A tak se nelze divit, že pohled naší rodiny i můj osobní na ona léta se poněkud liší od pohledu paní Peroutkové, která kdyby tohle věděla, mohla by si radost z osvobození třeba i dodatečně prožít naplno a bez poskvrnky.

 

            Dalším terciánským zážitkem byl dubnový nálet na Škodovku. Zahraniční rozhlas již několik hodin předem ohlašoval jeho uskutečnění. Ten den jsme měli mít odpolední vyučování, takže mě to zastihlo doma. Většina lidí z domu odešla do veřejného krytu ve skále vedle hostince u Brantlů a nás zůstalo ve sklepě třináct. Slyšeli jsme hluk letadel, která dlouho přelétávala, než začala shazovat pumy. Ty vydávají pronikavý, ostrý, stále se zesilující a nekonečně dlouhý hvizd, než dopadnou na zem. Pak hvizd náhle skončí a začne se třást země. A dušičce se uleví, že tentokrát to na nás nespadlo. A takových vln bylo několik. Konec tohoto poplachu již nikdy nebyl odhoukán, všechno bylo zničeno. Když už se delší dobu nic nedělo, byl jsem poslán ven na zvědy. Ve Škodovce hořelo obrovské skladiště modelů a hořelo i několik zasažených domů v nejbližším okolí. Vzduch byl plný štiplavého dýmu a blesklo mi hlavou, že když jsme přežili fyzicky, teď se udusíme kouřem. Vrátil jsem se do sklepa a podal hlášení. A tam byl vzduch dýchatelný.

 

            Dále jen telegraficky: nevybuchlá puma ležící na plocho na chodníku před domovními dveřmi, neaktivovaná zápalná puma na půdě holýma rukama vynesená synem paní domácí, obrovský kráter několik metrů přímo před oknem naší kuchyně, přervané kolejnice železniční trati a zkroucené do výšky jako drátky, příjezd manžela sestřenice na kole z Horní Břízy a jeho krátká domluva s tátou, moje návštěva Karlova a Touškovské ulice ve Skvrňanech a zjištění, že strýcové a tety jsou v pořádku, provizorní zajištění bytu prkny namísto vytřískaných oken, sbalení nejnutnějších věcí, vypůjčení ručního čtyřkolového vozíku v Sokolovně, opatření vozíku proutěným křesílkem, posazení babičky do tohoto dopravního prostředku a výjezd směr Horní Bříza. Máma s tátou táhli vozík a já tlačil mámino kolo, ověšené a obložené vším možným. Tátovo kolo už bylo dávno nepojízdné – odešly pláště,

tovar za protektorátu pro normálního občana zcela nedosažitelný. Slalom mezi krátery ve spodní části Hornické, dnes Domažlické ulice a opět koleje zohýbané do výšky jako drátky, tentokráte tramvajové. Cesta od Kalikováku kilometrovkou na Lochotín a dále do Horní Břízy, cesta, kterou jsem dobře znal a měl ji na kole dokonale vyježděnou už jako kluk. Střídání s mámou v tažení vozíku a vedení kola, při příjezdu do Záluží tátův pokyn, abych jel napřed, dorazil vlevo přes les na kaolínku, kde strýc, tátův bratr, byl zaměstnán jako naddůlní, vítání, divení, litování, zatopení pod kotel v koupelně – tu jsme ve Skvrňanech neměli, posléze dorazili táta a máma s babičkou, vítání, objímání, slzičky …

 

            V následujících dnech jsme několikrát s tátou odjeli na kolech do Skvrňan a postupně dávali byt do pořádku, mj. uklidili neuvěřitelné množství střepů, kamení a hlíny, které byly všude. Květnové dny jsme trávili v Horní Bříze u rozhlasového přijímače. Napřed to byl nezapomenutelný hlas ,,Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří“ Dr. Karla Šindlera, který později po vynuceném opuštění rozhlasové práce po r. 1948 byl naším tělocvikářem. Vzápětí následovalo volání Prahy o pomoc v několika jazycích a mj. také „Vnimanie, vnimanie, germanskije samoljoty napadájut górod – stolícu Prágu“ (za autenticitu zcela neručím). Zároveň to bylo moje první setkání s ruštinou.

 

            Následoval návrat do Plzně, setkání s Američany, kteří na blízkém bývalém Slovaňáckém hřišti (vedle železničního přejezdu domažlické trati) měli parkoviště nákladních vozidel. Zírali jsme na novou techniku – už tehdy velký podíl návěsů - i na to, že spousta řidičů byli černoši. Ti byli ochotni vyměnit cokoli (pokud to rovnou nerozdali) – čokoládu, konzervy - hlavně za čerstvá vajíčka na čerstvý „hemeneks“. Do Plzně se sjížděly nejen lehké děvy z celé republiky, ale ve vší počestnosti třeba i zvědaví příbuzní z Moravy.

 

            Ve zbytku května a v červnu jsme zažili ještě něco málo školního vyučování, v němž nás mj. učil prvním ruským slůvkům a azbuce – a podtrhuji, že vynikajícím způsobem – sám zatímní správce ústavu pan prof. Jaroslav Devetter.

 

            Vypukla báječná euforie ze svobody. Vítali jsme prezidenta Beneše a Jana Masaryka. Chodilo se na manifestace za všecko možné, třeba za připojení Horní a Dolní Lužice k Československu, účastnili se slavností a veselic pořádaných na náměstí Americkou armádou, dávali do pořádku Sokolovnu, ze které se po odchodu německých vojáků na frontu stalo jakési skladiště pro Škodovku, atd. Část prázdnin jsem strávil na Karlovarsku. Tam mne – Plzeňana – překvapila řada nápisů vyvedených v azbuce. Znalosti němčiny mi umožňovaly účastnit se s dospělými plynulé konverzace s místními obyvateli, nejednou v roli tlumočníka. Ti už tehdy věděli, že půjdou na odsun, a mnozí dokonce i to, kam konkrétně, a reálně si plánovali svou budoucnost. Odsun (Němců), jak já to vidím, je záležitost pečlivě zorganizovaná státními orgány podle pravidel stejných pro všechny a s velkým časovým předstihem. Vyhnání (Čechů ze Sudet) bylo podle hesla „Pomoz si, jak umíš“ a s pistolí namířenou do týla – obrazně a v mnohých případech i doslova. Němci před odsunem, jak já jsem to zažil, normálně žili, dovedli se smát i zpívat a obrovská úleva, že už je po válce, i vědomí, že je nutno nést důsledky porážky, byly všude stejné, v Praze jako v Plzni či západočeském pohraničí.

 

            Následovaly volby v r. 1946. Komunistická strana vyhrála i v tradičně sociálně demokratické Plzni a veřejné mínění se shodovalo v tom, že volby komunistům hlavně vyhráli Američané svým náletem na Škodovku, kde se stejně nepracovalo, a který se lidem jevil jako zbytečný – 247 hodin před koncem války.

 

            V novém školním roce jsme se nejdříve rozrostli. K naší třídě přibylo béčko a céčko, přestala se učit němčina a latina a začala se učit ruština a angličtina (v céčku francouzština). Ruštině nás začal učit mladý drobný vitální muž, o němž se říkalo, že přijel s Rudou armádou jako tlumočník. Měl „krásné ruské“ jméno – Arnold Gottesmann. Také jeho čeština často vyvolávala úsměv. Když chtěl pokárat spolužáka Kamila, který toho moc neuměl, a navíc ještě odmlouval, a když mu chtěl oznámit, že ho nechá klečet a dá mu pár facek, vyjádřil to způsobem, který žákovská lidová tvořivost ztvárnila takto:

 

Fontán! Buď ticho jako pěna!

Sic postavím Tě na kolena.

A jestli Ty ně vyučiš,

Ty čerez mórdu palúčiš.

 

            Ale byl to ,,fajn chlap“, kterého jsme brali. Dlouho u nás nepobyl, stačil se v Čechách oženit a s novomanželkou a asi jednoročním synem ještě včas vycestoval do Izraele, kde to snad brzy dotáhl až na vysokoškolského učitele.

 

            Na jeho místo nastoupila Olga Karpinská, kterou jsme milovali (jejího syna zase

milovaly mnohé spolužačky). Její rodina po Říjnové revoluci emigrovala z Ruska a usadila se v Čechách. Jestli se na mně socialistické školství podepsalo tím, že umím perfektně rusky, pak je to především její zásluhou.

 

            Na angličtinu jsme bohužel takové štěstí neměli. Té nás vyučovala Dr. Marie Terezie Kerssenbrooková (tak jsme si to mysleli my – nebo je snad správně Kerstenbrooková, jak to uveřejnil týdeník Květy o několik desítek let později?). Byla šlechtického původu z křimické větve Lobkowiczů. Emigrovala do Británie, kde se provdala za Angličana, který později padl ve válce. Docela jsme jí fandili, když s námi jezdila ze školy dvojkou tramvají na konečnou před most u skvrňanské Sokolovny a odsud téměř denně chodila pěšky do Křimic, kde bydlela na zámku. Ovšem její pedagogické výsledky nebyly takové jako třeba v sousedním béčku, a tak se stalo – možná dost ojediněle, že jsme si vyvzdorovali, aby v oktávě nás učila paní Alexandra Blechová. Změnu k lepšímu jsme okamžitě pocítili, ale na nějaký zásadní zvrat už bylo trochu pozdě. Ale i tak – díky za to. Velice by se mi chtělo vyjmenovat a charakterizovat všechny naše vesměs báječné kantory a srdečně jim poděkovat, ale to není možné. A tak ještě alespoň jedno jméno za všechny: profesor František Biskup, zeměpis – dějepis, zlatý člověk, který jako jediný to s námi vydržel celých osm let a s výjimkou primy byl po celou tu dobu naším třídním.

 

            Ale vraťme se zase před Únor 1948. Jako kvintáni jsme na podzim r. 1946 jeli na brigádu do Třískolup na sklizeň řepy. Třískolupy jsou jednou z více než 100 severočeských vesnic, které úplně zanikly v důsledku povrchové těžby hnědého uhlí. Pomáhali jsme tam v usedlosti, kde hospodařili dva bratři, volynští Čechové, kteří přijeli do Čech s armádou Ludvíka Svobody a už zde zůstali, zatímco jejich rodiny byly ještě na Ukrajině. V té době se hlavně mezi mladými pociťovala naléhavá potřeba vylepšit svět, bylo vícero ideologií a směrů, jak na to. Jedno z hesel: „Socialismus? Ano! Ale národní a československý!“ Vědělo se, že na venkově je spousta dřiny a plno bídy, a zdálo se, že řešením by mohly být kolchozy. Jenomže oba bratři nepotřebovali mnoho slov, aby nás rychle přesvědčili, že daleko lepší je, jak oni říkali, „vlastnost“ – vlastnictví.

 

            O třískolupské brigádě by se dalo napsat mnoho. Snad alespoň střípek. O naše žaludky se staraly spolužačky, které vedle práce na poli se střídaly o službu v kuchyni. Jednou jedna kuchařinka upekla buchty, které byly – řekněme – poněkud více konzistentní. A tak jeden vtipálek provrtal do buchty díru, provlékl provázek, pověsil si to na krk a nosil jako talisman.

 

            V mimoškolní činnosti pro hochy právě dominovaly taneční hodiny – dívky, jak známo, byly nejméně o rok napřed. Vzpomínám na báječné šibřinky v naší Sokolovně v lednu 1948 …

… a v únoru spadla klec. Popisovat netřeba. Jen v Sokole se zdálo, že se skoro nic neděje – a v takovém ovzduší jsme začátkem léta odjeli jako dorostenci na XI. všesokolský slet v Praze. Oproti Předsletovým hrám středoškolského studentstva, které na stejném stadionu proběhly rok předtím, přece jen bylo zakřiknutější ovzduší. Ve sletovém průvodu jsme se ovšem vyřádili i tak. Procházejíce spodní částí Václavského náměstí hlasitě jsme skandovali (nevím už pokolikáté): „Ať žije bratr doktor Beneš!“. A sotva doznělo naše hurá, z levého chodníku na nás zaječela nějaká hysterka vysokým hlasem: „Počkejte, tohle si odserete!“ A ani netušila, jakou bude mít pravdu, jakým způsobem a na jak dlouho to odneseme my i celý národ …

 

            Teprve až po sletu vypukly v Sokole o to větší čistky, organizované dlouho utajeným Akčním výborem. A mezi prvními vyloučenými byla samozřejmě moje matka. Ptal jsem se táty, co mám dělat. „Jen choď cvičit, jseš mladej, potřebuješ pohyb.“ A tak jsem chodil cvičit. Do tělocvičny, která dřív praskala ve švech, ve které ženy musely nacvičovat sletová vystoupení na dvě směny, aby se na všechny dostalo, jsme teď chodili muži, ženy, dorostenci a dorostenky – všechno dohromady v průměrném počtu okolo 25 lidí …

 

            Ve škole posílila branná výchova, jeden rok jsme lyžařský výcvik absolvovali v Peci

pod Sněžkou, druhý v Beskydech na Pustevnách, byli jsme na brigádě na sázení stromků kdesi nad Nejdkem. A o posledních prázdninách byla ve mně malá dušička. Chystal jsem se na povinnou žňovou brigádu, když tu náhle mi z nějakého svazáckého sekretariátu přišel dopis, kde stálo: „Soudruhu, važ si cti, žes byl vybrán na krajskou stavbu mládeže …“ Stavba mládeže spočívala v obnově rozstřílené silnice Mirošov – Padrť, zničené nikoli v důsledku válečných událostí, ale proto, že tam Wehrmacht měl střelnici, převzatou po čs. armádě a značně rozšířenou o sousední obce, do kterých se po válce zase vracel život. Byla to dobrá životní škola. Jednak pro práci samotnou, ale především pro poznávání lidských charakterů v kladném i záporném smyslu.

 

Ve škole se částečně změnil styl výuky, ve výtvarné výchově se občas šlo na výstavu, v hudební výchově na koncert, v reprodukované hudbě z gramofonu přímo ve třídě jsme poprvé vyslechli ukázky z Mé vlasti, kvartet Z mého života, Dvořákův Karneval a další. To podněcovalo k návštěvě koncertů v Měšťanské besedě a divadla, každý týden něco. Jen namátkou: klavírista Josef Páleníček, houslisté Ivan Kawaciuk a Alexander Plocek za doprovodu Alfréda Holečka, pěvecký sbor Česká píseň pod taktovkou Josefa Čecha, který nás také vyučoval zpěvu, ale už přesně nevím, zda na gymnáziu, nebo na obecné. Městské divadlo nám poskytovalo příležitost seznámit se s hlavními tituly českého i světového operního repertoáru včetně novinek, jako bylo Pozdvižení v Efesu od Iši Krejčího nebo Divotvorný hrnec. Nikdy potom už jsem nevstřebával kulturní zážitky tak intenzivně jako v onen čas.

 

            Dlužno připomenout, že vyučování pomocí gramofonu nebylo pro nás zas až takovou novinkou. Již za války nám pouštěli desky s německými texty, z nichž jsme měli odposlouchat správnou německou výslovnost. Text začínal: „Erste Plattenseite, Seite eins, Kapitel eins …“ Ale mám dojem, že přes „zajte ajns“ jsme se nikdy nedostali.

 

A veselé školní historky? Tak třeba na konci septimy spolužák Vilém Rösch a kantor Alexej Terš – ale dejme raději prostor lidové tvořivosti:

 

Při zkoušení jednou při fyzice

ozvalo se z poslední lavice,

že na Měsíc, smůla sakramentská,

působí prý přitažlivost ženská.

Tato slova natropila mnoho povyku.

            ,,To tak bejvá, moje zlato,“

moudrý kantor vece na to,

,,co na srdci, to na jazyku.“

 

            V oktávě vyvstal nový fenomén – kádrové posudky. V dané chvíli jsme je nijak zvlášť nepociťovali. O mnoho let později jsem se dozvěděl, že mnozí měli namále – snad i já – a že slušní kantoři a ředitel měli chvílemi hodně práce zabránit nejhoršímu. Nakonec z naší třídy byli všichni připuštěni k maturitě a všichni ji také udělali.

 

            Vedle nové vyvzdorované angličtinářky jsme dostali přiděleného také nového ruštináře. Jmenoval se Třesohlavý, právě dokončil studium a figuroval jako kádrová posila profesorského sboru.           Také nám žákům měl hlavně pomáhat vylepšit kádrový profil. Byl to v jádru hodný člověk, ale naivně a nekriticky věřil všemu, co se tenkrát oficiálně nosilo. Také jsme měli trochu legraci z jeho příliš české výslovnosti ruštiny.

 

            Jednoho dne přišel spolužák František Štaif s objevem, že na chodbě se pohybuje nějaká nová kočka. A protože byl muž činu, dal se s ní do rozhovoru: „Ahoj, jak se máš, kde ses tu vzala, jseš tu nová, viď? A do které třídy chodíš?“ Atd. Jenomže dívka byla tak upejpavá, že z ní kloudného slova nedostal, načež záhy vyšlo najevo, že je to kantorka, která měla na chodbě dozor, jménem Třesohlavá, manželka výše uvedeného, taky ruštinářka a taky kádrová posila … Inu, chybička se vloudí.

            Chybička se vloudila i do našich maturitních písemek. V češtině jsme po otevření příslušných obálek dostali na výběr tři témata, z nichž jedno znělo Revoluční rok 1948. Jenomže zadání vzbudilo jisté pochybnosti, začaly se žhavit telefony směrem k ministerstvu školství a skutečně se potvrdilo, že správné zadání mělo znít Revoluční rok 1848. Žáci, kteří už začali psát na toto téma, dostali novou možnost výběru a začala jim běžet nová lhůta na vypracování písemky.

 

            Ústní zkoušky proběhly bez zvláštních příhod, nastalo vyhlašování výsledků a loučení. Jako předseda třídy jsem měl za úkol poděkovat kantorům, snažil jsem se každého jednotlivě charakterizovat jednou větou a byla to vesměs slova zasloužené chvály, ocenění a vděčnosti.

 

            Pamatuji si už pouze dvě. To první znělo: Hodiny paní profesorky F. byly názorným příkladem toho, jak lze dosáhnout těch nejlepších studijních výsledků s minimální domácí přípravou. A v podobném duchu následovaly další charakteristiky a bylo to myšleno upřímně, protože jsme měli dobré kantory a měli jsme je rádi. Pouze u jediné kantorky – Dr. H., manželky školního inspektora - mi kladné ocenění jaksi „neštymovalo“, a tak jsem jí alespoň poděkoval za trpělivost, kterou s námi žáky měla. V řečnickém zápalu jsem nemohl příliš sledovat okolí, protože jsem měl sám se sebou co dělat, abych to nezvoral a nepopletl … Projev to byl krátký - a asi zabral, protože následoval potlesk a jeden spolužák se rozplakal.

 

            Takhle nějak pomalu končí náš čas malin nezralých.

 

 

            Z 27 maturantů VIII. A – ročník 1950 - je 16 dosud žijících, 1 nezvěstný. Tři žijí v zahraničí, ale ,,nás pět“, které životní osudy zavály do Prahy, se pravidelně jednou měsíčně scházíme nad plzeňským mokem …

 

                                                                                                        Emil Pázral

 

 

Životní příběh mého bratrance Jiřího Smutného

 

 

         Ing. Jiří Smutný (31. 12. 1926 – 26. 10. 1994) navštěvoval zdejší gymnázium – tehdy reálku – asi v letech 1938 – 1942. Po absolvování kvarty jeho otec - dílovedoucí ve Škodovce - usoudil, že v protektorátních poměrech bude jistější řemeslo, a tak se Jiří učil strojním zámečníkem.

         24. 6. 1944 byl zatčen Gestapem jako jeden z nejmladších politických vězňů. Z vězení na Borech byl převezen do Terezína a k soudu do Drážďan. Za sérii prokázaných sabotáží byl odsouzen ke dvěma desetiletým žalářům a ke dvěma trestům smrti. Život mu zachránil nálet na Drážďany, při němž byla zničena veškerá soudní dokumentace.

         V té době už byl v koncentráku Ebrach, prožil Bautzen (Budyšín) a Bamberg, kde byl osvobozen Američany.

         Potom po krátké rekonvalescenci nastoupil opět do gymnázia do kvinty. Potkávali jsme se na chodbě a on mezi studenty vypadal spíše jako mladý profesor. Potom jemu a několika dalším ,,opozdilcům“ bylo umožněno udělat ve zkrácených termínech potřebné doplňující zkoušky, postoupit do oktávy a úspěšně odmaturovat.

         Po svých životních zkušenostech se rozhodl pro profesionální dráhu vojáka. Následovala Vojenská akademie v Hranicích a Vysoká škola válečná v Brně a v Praze. Mezitím se oženil.

         To na jedné taneční zábavě v Plzni zahlédl mimořádně hezkou dívku. Padli si do oka a skoro celý večer protančili jenom spolu. Výborně se bavili – jenom mu chvilkami připadala trochu roztržitá – někdy nereagovala na to, co jí říká. Posléze nadešel konec plesu a jako poslední kousek orchestr spustil tehdy velmi moderní Valčík na rozloučenou. Hudba dozněla a Jiří sdělil své tanečnici, že na dnešní večer a na poslední valčík do smrti nezapomene. Načež ona, silně dojatá, ho požádala, aby jí sdělil, co to vlastně hráli, protože ona je – hluchá. Proto mohla reagovat, jen když mu mohla odezírat ze rtů, a nemohla reagovat, když jí něco šeptal do ouška.

         Následovala krátká známost a manželství na celý život. Vychovali tři krásné syny a mohli se radovat z několika vnoučat.

         Z profesního hlediska měl Jiří všechny předpoklady stát se generálem. V cestě mu však stály dvě drobnosti. Jeho odbojová skupina měla vazbu na západní odboj a bratr jeho manželky již v r. 1949 emigroval na Západ. A tak to dotáhl jen na podplukovníka. Po větší část svého aktivního života působil ve štábu táborské divize.

         Jeho manželka Milada se narodila rovněž na Silvestra, ale o dva roky později. Ohluchla teprve jako školačka následkem zánětu mozkových blan. Ve svém duševním vývoji už měla vytvořený i zažitý systém abstraktních pojmů, což údajně činí velké potíže lidem hluchoněmým od narození. Je proto logické, že se mohla úspěšně angažovat i ve Svazu neslyšících a sluchově postižených a i díky svým dalším osobním předpokladům se posléze stala dlouholetou předsedkyní tohoto svazu. Z titulu své funkce navštívila mnoho evropských i mimoevropských zemí včetně Vatikánu a papeže.

         Po skončení aktivní služby v Táboře přesídlili manželé Smutní zpět do Plzně. Náročný vojenský život – cvičení v tuzemsku i v zahraničí, nepravidelná životospráva, noční služby, stresové situace a zřejmě i následky pobytu v koncentračních táborech způsobily, že Jiřímu musela být amputována noha. To mu ovšem nebránilo v další činorodosti a vitalitě. Dál řídil auto, upravené na pákové ovládání pro invalidy, koupili chalupu, kde měl vzorně obdělanou zahrádku, po jejichž záhoncích se ovšem mohl pohybovat jen poposedáváním, začal pěstovat včely apod. Ale hlavně se angažoval jako spolupracovník své manželky ve Svazu sluchově postižených. Když tento svaz pořádal v odborovém domě Peklo slavnostní ples a když manželé Smutní vstupovali do sálu, přítomní povstali a vítali je potleskem. A neslyšící Milada se udiveně rozhlížela, co že se to děje … A navzdory protéze si na tomto plese i zatančil!

         Někdy brzy po listopadu 89 přišla za Jiřím návštěva z Ministerstva národní obrany. Když ho během rozhovoru již po několikáté oslovili jako plukovníka, ohradil se, že je podplukovník, načež návštěva, už asi na leccos zvyklá, mu sdělila, že dne toho a toho byl povýšen a že to bylo obvyklým služebním postupem sděleno na velitelství do Tábora. Tam se ovšem místní nepřejícníci vůbec neráčili obtěžovat, aby mu to oznámili …

         Když se pak naplnili dnové jeho života a nadešel čas posledního rozloučení, obřadní síň plzeňského krematoria byla nabitá k prasknutí. Řečníků bylo více a také obřad sám byl mnohem delší než obvykle. A když rakev zajížděla do nenávratna, čestná jednotka, nastoupená na prostranství před obřadní síní, vypálila slavností salvu …

         Tak to bylo několik zastavení na cestě jednoho zajímavého života člověka, který byl žákem ústavu hned dvakrát a který byl jedním z několika koncentráčníků v řadách studentů.