Tank zabral a
lano se napnulo. Obrovská smyčka obepínající krk šestimetrové postavy se
pohnula dopředu. Za ní šla celá socha. Nejdřív se naklonila, pak se zlomily obě
nohy, vyrůstající ze čtyřmetrového podstavce, a Saddám se s nataženou
pravou rukou, ještě před chvílí ukazující k nebi, poroučel k zemi.
Vojáci předtím vytlačili Iráčany z bezprostředního okolí sochy, aby
padající kolos nikoho nezranil. Teď už ale dav neudrželi. Jeden muž se vrhnul
s pantoflem v ruce k soše a pokoušel se vyskočit tak, aby
zasáhnul postavu do obličeje. Marně. Začal ji tedy bít alespoň do ruky, která
už se skoro dotýkala země.
Američané opět dav vytlačili do
bezpečné vzdálenosti. Tank znovu zabral. Sochu už držely jenom mohutné ocelové
pruty zapuštěné do betonu, které jí vrůstaly do nohou. Lano se ještě jednou
napnulo a postava sletěla z podstavce dolů. Desítky lidí protrhly kordón
amerických mariňáků a začali se rvát o místo na bronzovém ztělesnění svého
prezidenta. Každý si chtěl šlápnout na symbol uplynulých třiceti let
v Iráku. Muž, který se předtím marně pokoušel dosáhnout na hlavu obří
sochy, si tentokrát se svým pantoflem užil. Jiný naznačoval, že svou botou holí
prezidentovi knír, další metrové hlavě šlapali do očí a po nose.
„Tak takhle vypadá konec režimu,“ říkal jsem si v duchu, když jsem se vracel na hotelový pokoj, kde jsme měli dostříhat reportáž mapující asi nejpodivnější den v mém životě.
-----------------------
Zašli jsme se tedy podívat nahoru
na střechu hotelu. Nikde nic, americké tanky stály pořád na stejných pozicích,
odkud včera ostřelovaly i náš hotel. Ve městě vládl klid, jenom ze
severovýchodu zaznívala v dálce slabá střelba ze samopalů.
Dole v recepci nás zastavil
rozzářený Kerim.Už před dvanácti lety po invazi do
Kuvajtu pracoval pro CNN jako místní
produkční, teď měl ale zelenou kartu a většinu času žil
ve Spojených státech. Do Iráku se vrátil
jenom proto, aby pomohl CNN pokrývat druhou válku v
Zálivu. Na Čechy měl dobré vzpomínky,
vyprávěl nám, jak jezdí do Prahy za děvčaty.Naučil
se tam dokonce pár slov česky, a když nechtěl, aby nám
někdo rozuměl, mluvil s námi lámanou češtinou.
Na chodbě jsme potkali Abdula,
Súdánce, který měl rád fotbal a českého Pavla Nedvěda. V hotelu měl na
starosti prádelnu. Ta ale nefungovala od té doby, co vypnuli elektrický proud.
Vypadal, jako by mu umřela půlka rodiny. „Finiš,“ prohodil smutně směrem
k nám.
„Co finiš?“ zeptal se Petr,
„Prádelna finiš?
„Ale ne
prádelna…“ Abdul nebyl ani schopný zvednout hlavu, jak ho tížil smutek, „Vláda
finiš.“ Zřejmě se pro něj zhroutil celý svět a představoval si, jak ho nový
režim pošle zase zpátky do Afriky. Nechali jsme ho jeho smutku.
Vyjeli jsme do ulic. Poprvé
v Iráku bez doprovodu kohokoli z ministerstva informací. Ani řidič se
nevzpínal. Ještě včera všichni vyžadovali přítomnost ministerského úředníka, i
když jsme chtěli jenom na večeři do restaurace za rohem, teď ale řidič vyjel do
ulic bez odmlouvání.
Dojeli jsme k ministerstvu vnitra, stálo na jednom z předměstí.
Kolem se táhly jenom rozlehlé oplocené pozemky, mamutí betonový kvádr byl vidět
už zdálky. Ještě včera to byla uzavřená oblast, auta musela areál složitě
objíždět. Teď jsme ale mohli dojet až před bránu. Kerim měl pravdu – nikde
nikdo.
Před
ministerstvem stály obranné
palposty z pytlů s pískem, v nich ale ani jeden
voják. Dveře do
areálu ministerstva byly otevřené, ani ty ale nikdo
nehlídal, o kus dál tři
houfnice – opuštěné. Po irácké
armádě, která ještě včera dohlížela, aby
kolem
ministerstva neprojel nikdo nepovolaný, zůstaly jenom
svlečené uniformy. Pod
jedním z mostů jsme vedle opuštěného děla
našli dokonce i zachovalé
kanady.
„Teď na ministerstvo obrany,“
řekli jsme Ayadovi. Vyrazil do centra města. Prosvištěli jsme kolem mostu, přes
který jsme jezdili na ministerstvo informací. Ještě včera tady byly obranné
linie irácké armády. Teď tu bylo prázdno, nikde ani jeden irácký voják.
Američany jsme ale taky neviděli.
Před ministerstvem obrany nás
čekal stejný obrázek jako před chvílí u vnitra – opuštěné palposty, dokonce i
zákopy, které tady vojáci zbudovali na obranu proti Američanům, zely
prázdnotou. Před branou stálo bojové vozidlo pěchoty. Vypadalo neporušeně, ale
kolem něj ani uvnitř také nebyl ani jeden voják.
Vrátili jsme se zpátky pro
kameru. Nechtěli jsme o ni přijít, tak jsme si ji na první výjezd nebrali. Když
jsme se vrátili k autu, řidič Ayad si ale postavil hlavu a oznámil nám, že
nikam nejede. „Vidíte to auto? Po tom před deseti minutami stříleli. Vezl
novináře, a když ho chtěli zastavit, naštěstí přidal plyn. Tohle zase zastavili
o tři bloky dál lidi s kalašnikovy, okradli je a sebrali jim kameru,“
ukazoval na lincoln a chevrolet stojící opodál.
V tu chvíli u nás zastavilo
obří GMC a od hotelu se přihnal Munawar. Když nás uviděl v neprůstřelkách,
s přilbami v rukách, zavrtěl hlavou: „Do města teď nejezděte, situace
je hodně špatná. Všude se rabuje. To je totální anarchie. Vláda skončila a lidi
už si to uvědomili. Dokonce unesli tři novináře, vytáhli je z auta a už je
nepustili. Chceme teď zkusit nějak je tam odsud dostat.“
Slyšel jsem předtím, že situace
se zhoršuje hlavně v Saddámově městě, tedy bagdádské čtvrti, kam irácký
režim soustředil šíitskou menšinu. „Kde se to stalo?“
„Před ministerstvem obrany, asi
před půlhodinou se tam začalo rabovat. Projížděli tudy, obklopil je dav a
pustili ven jenom řidiče s autem.“ Munawar nasedl a odjel. Otočil
jsem se na Petra. Zavrtěl hlavou: „To nemá cenu, tohle je zbytečnej risk.“
Vrátili jsme se do hotelu.
Z města přicházely další zprávy: Dav vyraboval olympijský výbor a zaútočil
na bagdádské sídlo OSN, v Saddámově městě se rabuje úplně všude, lidi
kradou i elektrické kabely. Situace se měnila každou chvíli. Venku ve městě se
pohybovali jenom šílenci, kteří potřebovali prodat exkluzivní záběry a museli
riskovat. Pro velké společnosti obstarávali zprávy jejich místní
spolupracovníci.
Asi za půl hodiny přivezli ty
tři vysvobozené novináře. Paolo, reportér portugalské veřejnoprávní televize,
přišel o brýle a jeho kameraman měl na místě pravého oka obrovskou krvavou
modřinu. Jelena, bulharská novinářka na volné noze, jako jediná vyvázla bez
viditelné újmy. Všichni tři ale přišli o peníze a dav jim sebral i doklady.
Kameru s sebou naštěstí neměli.
Byla to nepříjemná situace.
Hodně lidí v Bagdádu vědělo, že u nás v hotelu je televizní technika
za miliony dolarů. To ale nebylo hlavní lákadlo – tím byly peníze
v hotovosti. Novináři museli až na výjimky (my jsme patřili mezi ně) denně
platit stovky dolarů, aby je irácké úřady nechaly pracovat. Každý měl u sebe
tisíce dolarů.
„Američani nikde,“ nadával
produkční španělské agentury Tele5 Asier, „To jsem zvědavý, kdo to sem nakonec
zvládne rychleji – jestli tanky, nebo rabující.“
Vyjeli
jsme z hotelu až za
dvě hodiny. Ayad se sice kroutil, že nepojede s lidmi,
kteří vypadají jako
bohatí cizinci, ale nakonec se přece jenom do města vydal.
Mířili jsme
k sídlu OSN, tam mělo být rabování
nejdivočejší. Projížděli jsme centrem –
všude jsme míjeli skupinky rabujících.
Někteří z nich vypadali hodně
podivně, mladí kluci s kalašnikovy
v rukách. Radši jsme si dali na
krk kostkované arabské šátky, byly to ty
základní mimikry. Jenom těžko ale
mohly přehlušit obrovská písmena „TV“,
kterými jsme měli oblepené auto ze všech
stran.
Ayad zastavil na místě, kde už
parkovalo hned několik náklaďáků. „To je dům módy,“ prohlásil Abú. Nechali jsme
řidiče v autě se zapnutým motorem, aby byl případný ústup co nejrychlejší.
Vyrazili jsme k budově. Desítky lidí zevnitř vynášely snad všechno, co se
dalo odnést – dva muži tlačili šicí stroj, dalšímu koukaly jenom oči zpoza
obřího obrazu, který odnášel na korbu náklaďáku.
„Co
tu děláte,“ houkl na mě
zblízka vousatý třicátník, který
nesl v ruce lustr. Ayad, který rabujícím
davem upřímně pohrdal a styděl se za něj, těmto lidem
říkal Ali Baba podle
legendární postavy z Pohádek Tisíce a
jedné noci. Muž s lustrem
vypadal jako opravdový loupežník. Na hlavě měl
obrovský turban se zlatými
výšivkami a mohutnými třásněmi,
které mu visely do obličeje. Jeho oslovení
naštěstí nebylo agresivní, obličej
roztažený do širokého úsměvu
vzápětí
naznačil, že chtěl tím originálním způsobem jenom
navázat konverzaci. Abú
přišel k nám a překládal.
„Že prý si jenom bere, co mu
Saddám kdysi ukradl. Tohle prý je postavené z krve iráckého lidu, tak si
odnáší svou část. A jestli prý nemáte vodu.“ Obyčejně jsme v autě vozili
dvě lahve, ale tentokrát jsme opravdu neměli ani jednu. „Nechce to zadarmo, prodal by
vám tohle se slevou.“ Muž si vyhrnul košili, a protože v jedné ruce držel
lustr a druhou si přidržoval na hlavě turban, ukázal bradou na pistoli
zastrčenou za opaskem.
„Dvacet dolarů,“ překládal Abú.
„To neberte, to je drahý,“ přidal hned svůj odborný posudek na zajímavost
nabídky. Ujistil jsem ho, že zbraň nepotřebuju a radši jsem nasedl do auta. Už
jsme začali budit až moc pozornosti.
Pokračovali jsme dál. Museli
jsme okolo základny al-Rašíd, tu už skoro dva dny kontrolovali Američané. Ayad
se řítil skoro stokilometrovou rychlostí po šestiproudové silnici, když
najednou pustil volant a přetáhl si přes hlavu košili. „Ten se snad
zbláznil,“ vykulil oči Petr, „Když chce spáchat sebevraždu, proč nás bere
s sebou?!“ Ayad si stáhl
košili a odhalil bílé faldy na břiše a notně používané, propocené tílko,
ozdobené řadou fleků. To vzápětí následovalo košili v cestě přes hlavu.
Pak si, stále v konstantní rychlosti okolo stovky, oblékl košili zase
zpátky na holé tělo. Teprve potom konečně chytil alespoň pravou rukou volant.
„Potřebuju
tohle,“ prohodil
k nám s rozpačitým úsměvem a vystrčil
levou ruku s tílkem ven
z okénka. Nechápavě jsem sledoval jeho akci, ale
když jsem se podíval na
kolemjedoucí auta, pochopil jsem, že se Ayad nesnaží o
originální způsob sušení
propoceného prádla. Všichni okolo nás měli
něco podobného – kapesníky, trička,
tílka, trenýrky – všechno
v bílé barvě, zavázané na
anténě, přivázané ke
středovému sloupku, nebo jenom tak v ruce vystrčené
z okénka. Bylo to
znamení pro bojující strany, že v autě jedou
civilisté.
To už jsme byli u sídla OSN.
Poznali jsme to podle toho, že se v ulicích občas objevilo auto
s nápisem „UN“, v němž seděly divné existence, které rozhodně nevypadaly
jako pracovníci světové organizace. Posledních sto metrů jsme museli dojít
pěšky. Před branou nás čekal zvláštní obraz. Na druhé straně silnice stál dav
asi dvou set Iráčanů a hladově koukali na objekt. Mezi nimi a cílem jejich
touhy ale stála nepřekonatelná bariéra - bránu areálu hlídali dva vojáci
v pouštních uniformách.
Nechtěli jsem riskovat, že
bychom mohli zaplatit za první setkání s americkým vojákem až příliš
vysokou cenu. Věděli jsme, že spojenečtí vojáci nejsou příliš přátelští k
čemukoli, co přichází odjinud než z jejich řad. Blížili jsme se k nim
tedy tak obezřetně a nápadně, jak to jen šlo. Šli jsme po druhé straně silnice
a na duhou stranu jsme zamířili až ve
chvíli, kdy jsme si byli jistí, že si nás voják všimnul.
Petr si odepnul
z neprůstřelky obrovský nápis PRESS a zvedl ho do výšky. Voják přátelsky
pokynul. Posunkem jsem ho zeptal, jestli můžeme přijít blíž. Zopakoval
předchozí gesto. „Dobrý den, jsme novináři
z České televize, rádi bychom si tu natočili pár obrázků. Můžeme?“ „Ale jistě,
beze všeho. Jenom dávejte pozor, z tamté strany ještě občas pálí
ostřelovači,“ mávl rukou směrem za naše záda.
Vrátili jsme se zpátky do auta
pro kameru. Jako by chtěl jeden z Američanů potvrdit kamarádova slova,
vypálil tři výstřely. Radši jsem si nasadil i přilbu. Poprvé v životě.
Kelly
McCoy, jak se nám potom
představil, byl viditelně rád, že zase po dlouhé době
vidí někoho jiného než
Iráčany. Byl z 1. divize námořní pěchoty.
Sem, do sídla OSN, se dostali
vlastně náhodou. Zajišťovali tuhle oblast a narazili na
areál se znaky OSN, u
kterého stály celé kolony náklaďáků.
Rabující už se prý začali zaměřovat na
vozový park, auta, která nemohli odvézt, alespoň
rozebrali na součástky.
Z velitelství přišel rozkaz zajistit místo, a
tak jsou už skoro hodinu
tady.
„A
co vy? Máte nějaké zprávy, co
se děje?“ Tahle otázka mě od vojáka
vítězící armády zprvu překvapila. Ale
vyložil jsem mu všechno, co se v pohnutých
posledních dvou dnech odehrálo.
Dva mrtvé novináře v hotelu Palestina (něco o tom
slyšel), opuštěné posty
irácké armády (to ho trochu překvapilo),
rabování a přepadání (nad tím jenom
zakroutil hlavou). Otázka, kde je Saddám, kterou jsem
vzápětí položil i já
jemu, pak už definitivně prolomila bariéry. „Až odejdu ze
stráže, ukážu vám ho
– máme ho tam vzadu, kluci s ním hrajou
karty,“ ukázal zuby v širokém
úsměvu.
Když jsme se pak po půl hodině
natáčení vraceli zase k autu, obklopili nás Iráčané. „To je řidič sanitky,
potřebuje projet, nemohl byste mu to napsat v angličtině na kus papíru,“
překládal Abú požadavek muže, který mě neustále tahal za rukáv.
„Nam, nam
Bush!“ rval mi papír do ruky další z davu. Ten slogan v podobě „nam,
nam Saddam“ jsem dobře znal, patřil k nejoblíbenějším v repertoáru
příznivců iráckého prezidenta. Petr si tehdy dělal legraci, jestli jednou budou
takhle křičet oslavné ódy na pána Bílého domu. Dočkal se hned v prvních
hodinách po příchodu Američanů. Ten muž si tím chtěl na nás vynutit propustku
do areálu, v tom jsme mu ale pomoci nemohli. Když jsme odjížděli, ptali se
nás ostatní s nadějí v hlase, jestli tady američtí vojáci zůstanou.
Odpověděl jsem, že ano. Z výrazu jejich tváří šlo jenom těžko vyčíst,
jestli je ta odpověď zklamala, nebo potěšila.
Vraceli jsme se k hotelu
zadními uličkami. „Američani už jsou v hotelu,“ přeložil nám Abú, poté co
Ayad zastavil u jednoho protijedoucího automobilu a chvíli diskutoval s
řidičem. Opravdu - za pět minut už jsme sledovali kolonu amerických tanků a
obrněných vozidel, jak zaujímá pozice na kruhovém náměstí před hotelem
Palestina.
Za pár minut přišli první
oslavující. Vojáci byli trochu v rozpacích, když jim do hlavní jejich M-16
strkali červené květy. Za chvíli někdo nasadil smyčku na hlavu obří sochy
Saddáma Husajna, která vévodila náměstí. Další muži začali kladivy otloukat
arabské nápisy na jejím podstavci. Tři kluci vylezli i na střechu hotelu
Palestina, polili benzínem obří portrét Saddáma v beranici a zapálili ho.
To
hlavní se mezitím odehrávalo
na náměstí. Kolem sochy se za chvíli
shromáždily stovky lidí. Snažili se
táhnout za lano kolem Saddámova krku,
šestimetrovým kolosem ani nepohnuli.
Trvalo skoro hodinu, než americký tank sochu strhnul. Když pak
dav oslavoval
pád iráckého prezidenta, skandoval k tomu
nejoblíbenější heslo irácké
propagandy: „Krev a duši obětuju za Saddáma.“
Jenom jméno svrženého prezidenta
nahradily jménem své země …
Ten
den ale v Bagdádu euforii
všichni nesdíleli. Poznal jsem to, sotva jsem ušel
sto metrů od jásajícího
davu. Ve vchodu do hotelu stály desítky
dalších lidí – hotelových
zřízenců,
číšníků, recepčních, hodně z nich mělo
v očích slzy. A nebyly to slzy
štěstí. Plakal i Ayad, večer mi pak prozradil proč:
„Byly chvíle, kdy jsem
Saddáma miloval - jako třeba při válce
s Íránem. Byly chvíle, kdy jsem ho
nenáviděl - jako třeba po invazi do Kuvajtu. Nebo když použil
plyn proti mým
lidem, proti Kurdům. Ale plakal jsem, protože něco skončilo. A trvalo
to
nejlepších 35 let mého života.“
Michal Kubal