Vzpomínky seniora
MUDr. J. Klika – absolventa školy z roku 1948
1. „Dědo, pojď se podívat do našeho gymnázia, kde jsi také studoval“, vyzval mě můj vnuk při příležitosti dne otevřených dveří, jež probíhaly na gymnáziu. Rád jsem vyhověl. Hned po příchodu do školy se mne zmocnila nostalgie a dýchla na mě atmosféra doby před šedesáti léty, kdy jsem nastoupil do primy tehdejšího reálného gymnázia. Třída, do které jsem začal chodit, byla přesně tam, kde zasedl můj vnuk. Ukázal jsem mu kreslírnu, kde jsem maturoval i třídu ve druhém poschodí, kde jsem v oktávě končil.
Vzpomínal jsem, jak jsem absolvoval přijímací zkoušku. Po přijetí nás zástupce ředitele profesor Rachač ve svém uvítacím proslovu upozornil: „Uvědomte si, že od této chvíle jste již studenti a podle toho se chovejte…“ Asi jsme se zdáli ještě příliš nezralí a rozjívení. Bylo nás třeba vychovat a tohoto úkolu se energicky ujali v té době ostřílení a zkušení pedagogové jako byl profesor Devetter, pozdější ředitel gymnázia, manželé Endrýsovi, profesoři Hechtové, latinář Venca Müller, profesoři Klepš, Terš, Biskup, Ježek, Friesl, Koliha, Holeček, Svoboda, Koutská a v průběhu let přibyla řada dalších.
Byly to doby, kdy se toleroval i nějaký ten výchovný pohlavek. Při procházení po chodbě prvého poschodí jsem si vzpomněl na zážitek, když jsem tam jednou povinně korzoval o přestávce. Neúmyslně jsem v jeden okamžik šlápl na nohu přecházejícímu profesorovi, který šel do sborovny. Obdržel jsem takový záhlavec, že se mi hlava třikrát zatočila. Dbalo se i na včasnou docházku do školy. Těsně před osmou hodinou přísný školník Lupač zavřel bránu do gymnázia, aby byli vychytáni pozdě přišlí žáci. Ti se pak museli podrobit nepříjemnému pohovoru u ředitele. Také mně se to jednou povedlo.
Při prohlídce školy jsem konstatoval, že kabinety a učebny fyziky, biologie a chemie jsou na původním místě. V biologickém kabinetě na nás hleděla svýma skleněnýma očima stejná vycpaná zvířátka jako před lety. V chemickém kabinetě jsem si připomenul nevydařené pokusy profesora chemie, který „přepískl“ dávky ingrediencí a nechtěně žákům „předvedl“ výbuch. Je patrné, že škola v interiéru získala na kráse. A všude počítače, počítače … K nám, dřívějším žákům příroda milosrdná nebyla, jsme již staří pánové.
2. Do gymnázia na Mikulášském náměstí jsem začal chodit v roce 1940, kdy na celou naši zem a na nás mladé tvrdě dopadal stín války. Přibývaly nám stále více předměty vyučované v německém jazyce. Vyučovací hodiny se zahajovaly nacistickým pozdravem „hajlováním“. V nižších třídách němečtí rasističtí „odborníci“ měřili žákům lebky a zjišťovali, zda lze s nimi ještě počítat pro poněmčení. S námi staršími už to mělo být jinak. Gestapo nám zatklo sympatického profesora Ježka pro odbojovou činnost. Jedna naše kolegyně byla z rasových důvodů ze studia vyloučena. Na škole vládl duch strachu a nejistoty.
Za války k nám bylo přeloženo Masarykovo gymnázium, jehož budovu Němci zabrali pro válečné účely. Střídali jsme se v v dopoledním a odpoledním vyučování. Koncem války se také množily letecké nálety na Plzeň. Při jednom z nich přišla o život v rodinném domku na Slovanech spolužačka Štemberová. Po mnoha letech po válce jsem zažil dojemné setkání, když jsem jako starší lékař přijímal mladého lékaře téhož jména. Zjistil jsem, že si jej rodiče naší tragicky zemřelé kolegyně po její smrti adoptovali. V době poledních náletů jsme jezdili tramvají na odpolední vyučování. Jednou jsem se v době poplachu seznámil s mohutností několikapatrových plzeňských sklepů v Saské – Rooseveltově ulici - proto asi byla Plzeň v době středověku nedobytná. Jeden chlapec přišel pozdě do školy a omlouval se, že měl u holiče hlavu napůl ostříhanou a musel do krytu. Teprve po skončení poplachu mu mohli postřih dodělat.
Z průběhu soustavné germanizace zůstala světlejší vzpomínka, jak nás učili zpívat melodické německé lidové písně. Vzhledem k tomu, že jsme národ muzikantů a i Švejků, zpívali jsme se zanícením. Líbezné táhlé melodie zůstaly zafixované v našem podvědomí, že jsme je z recese zpívali při pivních setkáních ještě dlouho po válce, ba i dnes.
Válka se blížila ke konci. Nebylo čím topit, byly vyhlášené uhelné prázdniny, poslední měsíce se již vůbec neučilo. Reagovali jsme podobně jako většina studentů v podobných situacích a nezlobili jsme se.
V prvních dnech po osvobození proběhlo v aule slavnostní shromáždění studentů a profesorského sboru včetně ředitele Pelnaře, jeho zástupce profesora Devettera a odbojáře - hrdiny Plzně profesora Šindlera. Všude bylo patrné obrovské uvolnění. Po obnovení výuky nás čekaly nejkrásnější prázdniny v našem životě.
3. Po osvobození zbývaly ještě tři roky do maturity. Byla to hektická doba. Muselo se dohnat vše, co se za války zameškalo, především to byla výuka světových jazyků. Rozdělili nás do tří tříd. Jedna měla angličtinu, druhá francouzštinu a třetí třída měla technické zaměření – líheň budoucích inženýrů. Samozřejmě se začala vyučovat i ruština. Kde však vzít v té době ruštináře? Stal se jím pro nás profesor Gottesmann, který se domů dostal se Svobodovou armádou. Měl za sebou válečné tažení a život na východě. Snad mu proto občas selhávaly nervy. Když žák neuměl, špatně odpovídal nebo zlobil, hrozně se rozčílil a ostře mu po ruském způsobu vynadal „ty durak, ja ubiju těbja“. Nebrali jsme to vážně, za chvilku se uklidnil a byl zase milým panem učitelem. Byla to svérázná postavička hodného, narychlo vyškoleného kantora a ještě dnes se stydím za to, jak jsme mu my puberťáci „masírovali nervy“. Nebyly učebnice ruštiny, učili jsme se z nějaké staré předválečné zažloutlé brožury. Profesoři značně fluktuovali, bylo nutno obsazovat školy v pohraničí. Angličtinu nás učila profesorka Kersenbrocková, údajně pocházející z větve Lobkowiczů.
4. Bude pro vás jistě zajímavé, zmínit se o některých našich profesorech, připomenout si způsoby jejich pedagogické práce, některé nezapomenutelné výroky. Prvním třídním u nás byl profesor Endrýs, vysoké štíhlé postavy, na očích silné brýle. Snad proto jsme mu dali přezdívku “kobra“. Tehdy vznikla, ani nevíme proč, taková nejapná říkánka: „sežrala kobra bobra, na posezení, on byl dobr, na posvícení …“ Co to mělo symbolizovat, už ani nevíme, ale hrálo to pěkně do veršů. Se svou zrale krásnou manželkou s pomněnkovýma očima tvořil harmonický kantorský pár. Oba byli slušní lidé, žádní hysterici nebo sekýrníci.
Pak tu byli bratři Hechtové. Jeden vysoké hřmotné postavy, vypadal stále zamračený a nepřístupný. Druhý byl drobnější, učil biologii a byl upovídaný.Toho jsme si užili. Používal často slovo buňka, říkalo se mu tedy „buňka- bůňa“. Nejstrašnější kapitolou z jeho učiva byly popisy a názvy různých krystalů. Spousta složených a dlouhých pojmenování, zcela nezapamatovatelných.
Fyziku nás učil malý, kulatý profesor Terš, pohyblivý a mluvný. Rád se smál svým typickým způsobem tss ... tss… tss. Hodně mi pomohl před maturitou, když před svatým týdnem poslal několik příkladů, které by přicházely údajně v úvahu. Většina kolegů zvolila k maturitě chemii u hodného profesora Holečka, řečeného studenty „kádinka“.
Profesorka Kovářová, která učila dějepis, ať nám promine – byla pro nás „baba Kovářka“. Husitství věnovala hodně hodin a svým pohledem na toto období se představila jako bigotní katolička … „Co měli s tím Husem dělat, když svoje bludy neodvolával a neodvolával navzdory laskavému domlouvání všech členů koncilu“.
K oblíbeným kantorům patřil statečný, tragicky končící profesor Ježek. Učil nás nejen němčinu, ale učil nás také v těžkých dobách zachovat si charakter, i když sám na to doplatil, nacisté ho za odbojovou činnost popravili. Ve svém vystupování před třídou a ve svých poznámkách se nebál ironizovat okupační moc, neměl žádné zábrany. V paměti zůstávají kupodivu i takové drobnosti: jednou se v německém textu objevilo slovo beziehungsweise. Nenapadl nás žádný český termín, až nám Ježek sdělil, že to je něco jako „potažmo“, což jsme nikdy neslyšeli. A nyní za padesát let jej používá skoro každý náš politik, aby ukázal šíři svého slovního rejstříku.
Někteří kantoři v době okupace chování navenek přehrávali – vražení do dveří, řízný árijský pozdrav. Později jsme se dozvěděli, že vše předstírali. My, studenti jsme to nevěděli a byli jsme z toho duševně rozpolceni. Profesor Pelán, který byl jistě hodný člověk, na nás působil svou úzkostností. Snažil se ji překrývat odměřenou přísností, až jsme se ho báli.
Profesor Chlebovna na jaře 1945 ze školy „zmizel“. Později nám vyprávěl, jak s puškou v ruce jako bývalý nadporučík čs. armády v záloze, bojoval u partyzánů. Všechno se to po válce vysvětlilo a pak jsme jasně poznali, jak profesoři drželi spolu a snažili se školu uchránit případných persekucí.
Je nutno vzpomenout na další rázovité postavy. Jednou z nich byl latinář „Venca“ Müller, mladý a dynamický člověk. Měl amputovanou pravou ruku nad loktem (příčinu jsme neznali), vše řešil hravě rukou levou. Měl bodré vystupování s klukovským dialektem. Dokázal nás dobře odhadnout a přiléhavě glosovat. Jeho oslovení bylo „čéče“. Jednomu z žáků, který nevynikal horlivostí v učení, sdělil: „čéče – ty jsi tak bačkůrky, do postele a číst detektivky“. Jiný, výrazně pubertální typ označil: „čéče, ty jsi takovej periferní apač“. Jeho největší zásluhou bylo to, že v nás někdy svérázným způsobem probouzel lásku k latině. Učil nás na překladech latinských klasiků třídit překládané a logicky myslet. Často říkal „čéče –srounej si to …“ Po letech jsme to ocenili.
5. Hodně se vzpomíná na profesora Devettera, který byl nějaký čas naším třídním a později po válce byl jmenován ředitelem školy. Vyhlížel přísně, měl přirozenou autoritu. Jeho pedagogické schopnosti byly opřeny o bohaté zkušenosti. Vedle češtiny nás dovedl naučit i některým občanským úkonům. Kdykoli vyplňuji nějakou platební složenku, vzpomenu na něj. Na praktickém příkladu – jak by postupoval podvodník – nám ukázal , že je nutno příslušné částky pečlivě vypsat a důkladným proškrtáním znemožnit jejich falsifikaci.
Profesorka Pummerová nás též učila němčinu. Uvedl jsem jí jednou „do rozpaků“, když jsem při německé konverzaci s ní, uvedl chybně místo zájmena Sie – Du. Reagovala na to tak, že spolu nejsme ještě tak daleko, abychom si tykali. Němčinu jsme se učili z předepsané tlusté „bichle“ silně proněmecky zaměřené. Vedle gramatiky obsahovala poučné články, výběry beletrie, povídky. Byl to takový naučný „Eintopf“. Jeden spolužák se odvážně zeptal, kolik by v budoucnu mohl ve sběrně papíru za tuto učebnici dostat.
Někteří kantoři byli již dávno zapomenuti. Např. profesor Lávička, učící fyziku. Byla to zvláštní, podivínsky vystupující osobnost. Jednou mrštil mým vadným a nefunkčním kružítkem vztekle o lavici. Pověstný svou excentričností byl také profesor Dlabola. Ten špatně skončil. Měl jsem možnost později sledovat jeho psychiatrickou anamnézu, byly to smutné konce …
Profesor Čech, který učil hudební výchovu předpovídal, že v dalších desetiletích bude patřit svět tenorům a inženýrům. Jak by mohl tehdy vědět, že to budou převážně inženýři počítačoví. Jednou jsme rozzlobili profesora Friesla. Celá třída musela kolektivně pykat, za trest nám dal několik desítek příkladů násobení několikatisícových cifer. Byla to práce na celý půlden. Dnes by to s kalkulačkou nebyl problém.
Je třeba připomenout, že s námi také cloumala puberta. Ve třídě jsme měli jen čtyři dívky. Zraky nás puberťáků začaly též trochu jinak nahlížet na osobnosti mladých kantorek. Jednu z nich uvedl do rozpaků spolužák, když měl přednést a vysvětlit smysl nějakého přísloví. Vybral si příklad velmi rázovitý a s kamennou tváří jej odříkal : „Když je červenec, dívka přijde o věnec.“ Zdali byl pochválen si již nepamatuji.
6. Víte, co je kóna? Tak jsme nazývali kompozici, kompoziční práci, kterou jsme museli vypracovávat jednou nebo dvakrát za čtvrtletí z hlavních předmětů. Jednalo se o češtinu, matematiku, latinu, za války též němčinu. Známka z této práce měla významný vliv na konečné hodnocení. Kompozice se psaly do přísně evidovaných jednotných sešitů s deskami z temně modrého voskovaného papíru s bílým štítkem. Byly uložené ve sborovně a vydávaly se těsně před psaním. Po opravách pana profesora (výlučně červeným inkoustem) byly dány k nahlédnutí a vracely se zpět. Známkování bylo přísné: jeden nebo dva špatně spočtěné příklady ze tří znamenaly ve výsledku čtyřku nebo pětku. Stejně tak dvě závažnější chyby v češtině na i-y. Poněvadž jsme neměli hrdost anglosaských studentů, tak jsme se pokoušeli opisovat, ale bdělé oko profesora procházejícího se uličkami mezi lavicemi to často neumožňovalo. Také byl vytvořen systém „taháků“, ale kantoři si s nimi dovedli poradit.
Jako dnes patřily mezi nejoblíbenější hodiny tělocviku. Za války byla tělocvična „zabraná“ pro civilní obranu. Všechno nářadí bylo napěchované v aule, kde se i cvičilo. Cviky na nářadí nepatřily k oblíbeným. Dovolovali jsme se často na WC, abychom se jim vyhnuli. Profesor Vondrák, letitý pán, nám jednou vytknul, že jsme jako staří mazavkové, kteří musí s každou kapičkou běhat. Někdy se cvičilo na dvoře. Hráli jsme pozemní hokej nebo odbíjenou, které profesor Kubka moderně říkal „valyból“.
Předměty, které mně výslovně „nešly“ to bylo kreslení a rýsování. U pana profesora Kolihy jsem byl v tomto oboru téměř nejhorší. V písmomalbě jsem opakovaně přepisoval na čtvrtky zadaný text „Mikoláš Aleš se narodil v Miroticích na Písecku“ a stále jsem to kazil. U profesora Weniga to bylo o něco lepší, ten kladl důraz na malbu a použití barev.
V prvních třídách se vyučovalo náboženství. Katecheta, profesor Multerer, byl již postarší pán s výukovými metodami a vystupováním, které se nám zdálo až směšné. Lepší dojem zanechal profesor Limpouch, který skutečně působil jako „důstojný pán“. Po válce se náboženství nevyučovalo. Skladba předmětů se modernizovala, jak to odpovídalo době.
7. Měl bych připomenout, jak jsme trávili volný čas. Byl to hlavně sport a kultura. Na začátku války jsme podle vzoru uvedeném v Mladém Hlasateli založili klub Rychlých šípů. Němci to pak všechno zakázali. Chodili jsme zpočátku do Sokola. Cvičení se hodně věnovali doubravečtí, kteří se naučili na nářadí pověstné sklopky. V Bolevci jsme pěstovali lehkou atletiku, která se dala provozovat s minimálními prostředky. Tuto oblast sportu dělali i lochotínští hoši z Masarykova a klasického gymnázia, s nimiž jsme se pak utkávali. Hrála se též kopaná a házená, v Plzni exelovala Viktorka a SK Plzeň. Jednou chlapci ve třídě znervoznili profesora, když se jich ptal, jaké povolání si vyberou. Sdělili mu vážně, že se budou živit kopanou. Již tehdy se za to u profesionálů dobře platilo, ale rozhodně to asi nebyly královské částky, které berou někteří sportovci dnes… Musil jim pracně vysvětlovat, že jejich sny jsou nereálné.
Jedním z koníčků, vnucovaným zpočátku rodiči, byla hudba. Chodili jsme pilně do houslí. Po roce 1945 začala zaznívat z rádia pro nás neznámá a zpočátku neposlouchatelná americká jazzová muzika. Aktivita v tomto oboru zkrášlila mnohým z nás léta našeho života a činí tak i dnes.
8. Po válce začaly brigádní akce. Odjeli jsme do jedné vesnice na Chebsko hledat „amerického brouka“ neboli mandelinku bramborovou. Výpravu, která jela vlakem nejprve do Chebu, vedl takový divný človíček. Prý to byl bývalý „kovaný“ partyzán se svojí chotí a dcerou. Ubytovali jsme se v místní hospodě. Ony ženy nám vařily bramborový guláš. Na nádraží v Chebu zbyly jen haldy cihel, které oškrabovaly místní Němky označené bílými kapesníčky, jak bylo tehdy nařízeno. Nebylo patrné, že by braly vážně svůj osud, byly spíše veselé a s námi mladými kluky se snažily laškovat. Brigáda trvala něco přes dva dny, nic se nenašlo a bylo odtroubeno k ústupu.
K závěrečnému ročníku patřily nezbytně tradiční akce. V prvé řadě to bylo tablo, které jsme si nechali nafotit u osvědčené plzeňské firmy pana Langhanse. Když se na ně dnes podívám, je zjevné, že už si nejsme podobní, byli jsme tehdy tak neskonale mladí. Druhou důležitou akcí byl maturitní věneček. Tehdy probíhaly v Měšťanské besedě, kde hrál plzeňský orchestr kapelníka Voříška. Chlapcům se nezdál dost významný, proto zajeli přímo do Prahy k Vlachovi, zda by nás jako tehdy nejlepší orchestr, nepoctil svojí hrou. Vrátili se zklamáni. Pan Vlach nabízel za sebe nějaký druhořadý ansábl. Dali jsme tedy zavděk Plzni. Chtělo si to ještě nechat ušít nebo nějak sehnat „kvádro“, což nebylo v poválečné době jednoduché. K maturitnímu předtančení nás vycepoval známý plzeňský taneční pár. Byla to taková vláčná jihoamerická samba, která se stále hraje a vyvolává nostalgické vzpomínky.
Dneska prý maturitní věnečky stojí majlant, také tabla jsou dnes fantazijní.
9. Na konci posledního studijního roku 1948 nás zastihl únor. Tehdy jsem si vzpomněl na slova jednoho nepříliš oblíbeného, ale politicky dobře informovaného spolužáka. Už v roce 1943, po jedné spojenecké konferenci nám důvěrně sděloval, že celá Evropa bude rozdělena na sféru východní a západní na čáře Štětín – Terst. Tehdy jsme to brali jako podivný blábol, že se chce dělat důležitý. Bohužel, po válce k tomu opravdu došlo, zase jsme byli jen figurkou na šachovnici. Nenápadně nás upozorňoval i profesor Gottesman, který měl svoje zkušenosti jako Žid z východu. Odjel proto s rodinou do Izraele, kde se tvořil nový židovský stát. Druhým učitelem, který emigroval do Holandska, byl mladý latinář profesor Picka. Ve své řeči na odchodnou použil slova klasika „Odi profanum vulgus et arceo“.
Uteklo to všechno nějak rychle. V noci před maturitou jsem nezahmouřil oko a s kamarádem jsme se dostavili do školy v černých šatech již po šesté hodině ranní. Školník Lupač nás uvítal s porozuměním. Maturita probíhala ve velké třídě kreslírny v prvém poschodí. Zkoušející byli tolerantní a snažili se pomáhat, jak se dalo. Po maturitě proběhl akt symbolického ukončení studia. Utvořili jsme recesistický průvod a nesli na nosítkách po všech chodbách až na dvůr „mrtvolu“ jednoho žáka za zvuků improvizované hudby.
Studia končila, co dál? I když jsme si o sobě jako čerství maturanti mysleli bůhví co, vlastně jsme ještě nebyli nic. Někteří kolegové to měli nalajnováno jednoduše. Jejich otcové byli inženýři nebo technici např. ve Škodovce a oni se geneticky vydali na stejnou dráhu. Jinak se v Plzni nabízely dvě možnosti: byla zřízena Lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Fakulta pedagogická. Nezbývalo, než se rozhodnout. Já zvolil medicinu.
10. Pak jsme se občas scházeli a vzpomínali. Např. v roce 1978 po třiceti letech jsme zorganizovali velkou sešlost spolužáků v aule spojenou s prohlídkou školy. Zazpívali jsme si studentskou hymnu „Gaudeamus igitur“. Bylo přítomno i několik našich bývalých profesorů. Pan profesor Kasl nás utěšoval, že nejsme ještě veteráni. V římských legiích prý byli tito vyřazováni až po čtyřiceti letech služby.
V průběhu let zážitky blednou, zůstává jen jejich pravidelné oživování při našich setkáních. Stáří žije jen vzpomínkami a vzpomínky na léta strávená na gymnáziu na Mikulášském náměstí nás i v pokročilém věku hřejí a nedávají zapomenout na naše mládí.
MUDr. Jan Klik, duben 2006