Lístek z „líbezného“ kraje

  


(Památce † kolegy Vojtěcha Ježka)

    „Líbezný“ kraj je kraj nepomucký, jak jej nazýval kolega profesor Vojtěch 
  Ježek. To už pracoval v podzemním odboji a záchranu své rodiny hledal 
  v Zahrádce u Čížkova, usadiv se v Bártovi mlýně. Je to krásné, romantické 
  zátiší ve strži Čížkovského potoka, mezi přešínskou hradbou a Štědrým.
    Přišel sem poprvé r. 1941 a rázem se mu zde zalíbilo. Kdežto v černé Plzni, 
  v městě válečného průmyslu a hrozivých náletů se věnoval vedle své práce 
  vyučovatelské průpravnému studiu k sepsání filosofické knihy, poslouchal 
  radio a šířil zprávy, plné víry v brzké vítězství spravedlivé věci, zde 
  ve mlýně, v skoro idylickém tuskulu, pracoval nejen duševně, ale především 
  tělesně, pomáhaje sousedům a známým při pracích polních i ve stodole. 
  Tím získával důvěru svých spoluobčanů, ale také besedníků, které připoutával 
  upřímnou otevřeností a jasností myšlenek, vypravuje zajímavým způsobem, 
  je nabádal, vybízel a pokleslé mysli vzpružoval. A jeho zemědělští přátelé 
  se mu odměňovali tím, že mu usnadňovali obživu jeho pětičlenné rodiny, 
  nadlehčovali – kde mohli – jeho svízelné postavení, až vzniklo ovzduší 
  důvěřivého přátelství, které nezráží a svou vinou nezatěžuje. I je nabíledni, 
  proč zde rodina zůstává po celý rok i v zimě a do Plzně – za svým povoláním – 
  dojížděl týdně jen otec sám. A právě tyto jeho cesty a poslání byly pojítkem 
  mezi námi. 
    Bylo to v době nesnesitelného útlaku, kdy jsem se sem i já – po třetí bytové 
  prohlídce a výslechu u plzeňského gestapa – uchýlil. Usadil jsem se přímo za 
  nepomuckým nádražím, v domku svého bratra.
    K Ježkovi, už jako kolegovi, s nímž jsem na II. stát.reálce v Plzni 1939 
  dosloužil před odchodem do výslužby, jsem pocítil zvláštní dech přátelství. 
  Poznal mou literární práci, zajímal se o řadu mých věcí osobních, věděl, 
  že jsem byl  (na doporučení p. Vojty Beneše) jmenován 1. čestným členem 
  „Sdružení rumburských vzbouřenců v Plzni“ a že jejich vůdce, zastřelený Stan. 
   Vodička, byl mým žákem. (Jeho velký obraz visel v hovorně našeho ústavu až 
  do německé invase). Dobře a pln přátelského porozumění vystihl Ježek 
  nebezpečí, v němž jsem se tak náhle ocitl.
    Právě zde, kolem nepomuckého nádraží,  Huti, Vrčeni a dál, kudy vede cesta 
  kolem kaple sv. Vojtěcha k Čečovicům a Zahrádce, jsme se setkávali. Čekával 
  jsem na něho. Přijížděl v sobotu a v pondělí dopoledne zase táhl přes Huť 
  k nádraží. A nejednou jsme spolu i jeli v odděleném kupé.
  Přinášel nové zprávy, nejen z bojiště, ale také z města Plzně a z našeho ústavu.
  Zkoumal mé zkušenosti ve vydávání knih, sondoval opatrně ale jistě a přezvídal 
  věci tehdáš velmi choulostivé, dotýkající se mých prohlídek a výslechů. Měl 
  jsem ho rád a věřil mu. Uměl získat naprostou důvěru.
  Bylo to přátelství na samé mezi lidského života.
    Toť se ví, že docházelo i k veselejším rozhovorům. Pamatuji se – bylo to 
  už na sklonku léta – kdy byl nadlouho poté zatčen, jak mne nadšeně zval, 
  abych k nim – do Zahrádky – zavítal. „Přijďte, žena vám usmaží kosmatice!“ 
  Namítal jsem, že je doba zlá a každá návštěva, že je bez výjimky hořký host. 
  „Není – a pojďte hned, dokud jsou ještě bezinky!“ Teprve potom jsem se zmohl 
  na námitku: „Poslechněte, vaše paní, to musí být mučednice, když má doma čtyři 
  takové neodbytné mužské (Ježek měl tři synáčky) a je na ně sama samotinká.“ 
  A Ježek se rozesmál takovým krásným, takřka dětským úsměvem …
    Nedostal jsem se tenkrát do Zahrádky. Bezinky sezobali špačci a jeseň vtáhla 
  do zpustlých dálav. Jednoho strašného, listopadového dne r. 1943, kdy se u nás 
  už večer ploužil po krajině, sinalý, zádumčivý a zlý, byl Ježek v Plzni 
  gestapem zatčen a do svého „líbezného“ kraje už se nikdy nevrátil!
  Čestná mu budiž paměť.

F.A. Vondruška, Dvorec u Nepomuka 22. srpen 1945