Trojice ušlechtilých lidí

Článek ve Svobodném směru z 13. dubna 1946, šifra –jč.

 

            Bylo to 16. února 1945, kdy se jedno z nádvoří drážďanské věznice na třídě Bährově zahemžilo jako pobouřené mraveniště lidem vězeňským. Kolem kouřily zkáze propadlé budovy bývalého města, v zemi se otevíraly hluboké jámy vyorané bombami a z oken soudu, který rozhodoval o životech gestapem dodaného lidského materiálu, se potěšitelně kouřilo. Nikdo nevěděl, co bude dál, ani vězeňská správa. Dohasínaly pomalu ohně zničeného města, v němž vydechlo skoro čtvrť milionu německých věřících pro slávu svého vůdce. Puštění vězňové se cítili tak napůl svobodni. Měli na to skutečné právo, vždyť shořely listiny jejich katanů a velký houf kandidátů smrti (TK) si mohl oddychnouti. Vězni sami nevěděli, co počíti. Utéci, čekati osvobození propuštěním, budou snad navráceni svým rodinám, půjdou do Čech, jinam do Němec? Zatím se tvořily kroužky a známí se potkávali. Bylo veliké vítání, objímání, radost i slzy. Konečně se nějak z vlastního popudu roztřídili podle krajanské příslušnosti. Tak se sešli i Plzeňští v jednom koutě nádvoří a bylo jich okolo jednoho sta. Tak jsme našli také nerozlučnou trojici přátel Burgeta, Bureše a Ježka.

 

            Byli již v modré erární uniformě odsouzených k smrti. Ale pouť, jež byla již po dva měsíce jejich denním údělem, ovšem již neměli.Krátce si pověděli svůj osud. Viděli jsme je klidné, statečné, vyrovnané. Jen MUDr Bureš propadal depresím, vzpomínaje na popravenou před rokem choť a na osiřelou dcerušku. Těžký stín ležel na jeho mysli a nebylo snadné jej rozptýliti. Ještě tak hovorem o jeho léčebném ústavu v Plzni (lázně), bylo lze připoutati jeho zájem jinam a vyjasniti ducha plánováním dokonalejšího vybavení pro blaho pacientů.    JUDr Burget byl mu mravní oporou. Sám smířen s osudem, jehož naplnění mohlo přijíti každou chvíli, statečně odporoval každé slabosti a s důvěrou přijal i změnu okolností a situace. Přizpůsoboval se moudře a rozmyslně, i když bez projevů zvláštního potěšení. Vojtěch Ježek, gymnasiální profesor, myslil jen na své děti, na svou choť, co bude s nimi a zachraňoval se filosofováním v oblasti sociologie a pedagogiky. Občas zalézal do koutku a poznamenával si sem některé verše, jak mu napadly.

 

            Právní rada města Plzně JUDr Burget padl do sítí gestapa 17. 1. 1944 s řadou těch, kdo

bývali hosty chrástecké vily MUDr Burešové, choti prve vzpomenutého lékaře a mohli být svědky jejího postoje k pronásledovaným odpůrcům nacistického panství. S ním byla zatčena a pak až do konce války žalářována v koncentračních táborech jeho choť paní Růžena Burgetová. Dr.Burget vláčen po věznicích a v Terezíně byl nakonec poslán k soudu do Drážďan a tam 27. listopadu 1944 odsouzen k smrti sekerou. Čekal na revizi svého procesu, o kterou jeho obhájce podal žádost k vrchnímu státnímu nadvládnímu do Berlína. Věděli jsme, že tento úředník již nežije, protože zahynul při leteckém útoku. Měl být jmenován nový, a to zdrželo celou záležitost. Jinak zbývalo Burgetovi již jen deset dní do provedení exekuce podle dost pravidelně praktikovaných zvyklostí.

 

            MUDr Bureš stál před soudem 16. prosince a měl tedy stejně jako profesor Ježek, ještě o čtrnáct dnů delší lhůtu. Ale zničení města přineslo nečekanou pomoc. Bylo vidět hned od počátku, že kartotéka k smrti odsouzených je zničena. Na nádvoří někdy okolo třetí hodiny odpolední – toho dne se totiž nejedlo ani nepilo – objevil se nějaký kancelářský úředník věznice a vyvolával, aby se přihlásili, kteří jsou TH, tj. k smrti odsouzení (Todeskandidaten). Skutečně dostal dohromady houf asi sto sedmdesáti lidí. Ale našim třem přátelům, ačkoliv při české poctivosti byli hotovi se přihlásiti, jsme poradili aby mlčeli, chovali se klidně a skryli se mezi námi.Také nikdo se na  ně neptal, nikdo jich nehledal

 

            To byl první den velkého společenství historického obratu pro půldruhého tisíce žalářovaných; první záblesk blížícího se osvobození. To trvalo do soumraku. Celé to množství  - z kterého ale přece jen několik  odvážlivců zmizelo (asi 15 bylo zastřeleno na útěku) – bylo pak znovu nacpáno do zbytků silně porouchané budovy na noc. Ale to se již drželi krajané při sobě. Trojice Burget, Bureš, Ježek se nikdy  neopouštěla. Na druhý den byli vyvedeni znovu všichni na dvůr, dostalo se jim požehnání, rozhřešení in articulo morfia, tj. jako na smrt jdoucím, každý obdržel kus chleba a malý řízek nějakého salámu dost záhadného původu  a nastala pěší pouť podél Labe do Míšně.Krásný únorový den jako zjara – zahříval slabým teplem tuhnoucí svaly vysílených vězňů. Průvod dlouhý, smutný, dojímal i německé ženy všude na cestách, přihlížející k slzám a naváděl citlivější svědomí k skutkům křesťanského milosrdenství přes odpor mrzutých dozorců.

 

            Burget, Bureš a Ježek šli uprostřed krajanského houfu. Burget zahalen do vězenské deky – neměl svrchníku – Bureš v tenkém plášti a nejmladší Ježek v soukenných modračkách. Cesta bídy a utrpení trvala do noci, kdy celý zástup zbědovaných lidí všech národností byl po schůdkách kurníkových nastrkán pod barokní krovy střechy míšenského hradu Albrechta Silného. Plzeňská trojice i tady zůstala pohromadě a uprostřed přátel, z nichž zvláště srdečný poměr generála Miloše Bárty k doktorovi Burešovi  poskytoval skupince kousíček jakési protekce – ovšem hmotně nevýnosné, spíš jen ideální – nebotˇ bratr generál se obecným souhlasem bez tajných i veřejných voleb stal jakýmsi uznaným vůdcem všeho množství nešťastných stínů. Trojice spolu stále spala, jedla ze společné mísy – když bylo co – a udržovala společné přátelství i s jinými. Tak se i společně těšila z pohledu na nepřetržité  transporty německých uprchlíků pod Hradem kamsi v neznámo táhnoucích z území, jež se stalo již kořistí sovětských armád. Za noci bylo slyšet vzdálené hřmění ruské fronty. Bratří již začínali chápat stav věcí politických i vojenských a věřili, že uvidí osvobozenou vlast. Jen Bureš se chvílemi zasmušoval a propadal depresím, jako by tušil nedobré osobní konce.

           

            Pak nadešel i konec míšenského podstřeší a po některém trápení byly prořídlé zástupy vězňů dopraveny do Lipska. Po celách věznice zemského soudu byly rozestrkány skupinky a skupiny a plzeňská trojice se dostala s třiceti jinými do pracovní síně malého křídla ve čtvrtém poschodí. Leželi jsme na betonové podlaze, druh vedle druha. Tady se nějak naše trojice rozdělila. Mladý Ježek si našel starého kamaráda, s nímž mohl rozprávět o  sociologických poučkách, o literatuře, umlouvali společnou cestu k záři helénského slunce, až dojde čas a nastane zas možnost svobodného pohybu po celém světě. Sblížili se tak, že mladý profesor v pravém slova smyslu usínal na hrudi starého přítele. Jemu sděloval své starosti o děti a ženu, jemu svěřoval své naděje.

 

            Byly to dny pohnuté. Spojenecké  letectvo záhy našlo cestu nad Lipsko a denně zdravilo město německého knihtisku nálety. Byly to divoké noci uprostřed hřmění bomb a rachotu řítících se budov. Dozorci obden dávali dohromady seznamy vězňů, neboť se dávno již nevědělo nic o jménech, o rozsudcích a obviněních. Drážďanská katastrofa většinu papírů zničila. I dozorci byli skoro všichni jiní, neznali svých svěřenců a tak byl tu pěkný chaos, žalářovaným ovšem příznivý. K tomu hrozná bída, skutečné hladovění, neboť ani Němci již neměli dost pro sebe. Železné ruce spojenců svíraly již velmi těsně hrdlo nacistické Germánie.

 

            Najednou ale vězeňská správa přišla na ďábelský nápad. Kolem desáté hodiny dopolední se otevřely dveře a vrchní inspektor,který jinak jsa cizí, nikoho neznal, vykřikl ostře: Kdo je z vás k smrti odsouzen?! – Překvapivá forma ve chvíli nečekaně psychologicky zapůsobila. JUDr Burget se hnul. Oko dozorce postřehlo pohyb a než mohl nešťastný vše zamaskovat, dozorce radostně zavolal, že ho zná, ačkoliv skutečnost byla dozajista jiná.

            Pobádáni ostatních k tomu, aby se nikdo k tomu vyzvání nehlásil, nebylo již nic platné. Zvyklost nejtěsnějšího přátelství prozradila pak i Bureše a Ježka.Všichni tři zvláštním řízením osudu, jako by neslyšeli výstražného hlasu ostatních přátel, byli pohromadě odvedeni jinam. Převládlo mínění, že snad budou z nich vytvořeny zvláštní pracovní  skupiny , neboť nikdo nevěřil, že by německá krvelačnost ve chvíli, kdy se nacismu vše již bortilo pod nohama, odvážila se sáhnouti na jejich životy. Posilovala toto mínění i znalost, že v Lipsku není zařízení na popravu sekyrou. Trojlístek věrných a ušlechtilých bratří k velikému smutku všech, byl vytržen z přátelského kruhu a za nedlouhou dobu, sotva čtrnácti dnů, přišla zpráva, že zrůdná justice německá čtyři dny před tím, než americká armáda osvobodila Lipsko, tj. třináctého dubna 1945, s celou řadou ještě jiných věznů zahubila životy tří krásných a ušlechtilých lidí, bratří Burgeta, Bureše a Ježka..

Plzenští vrátili se za měsíc domů bez nich a dnes vzpomínáme jejich památky.