Hodina češtiny

 


(spolupracovník Mladého světa  J. Ruml  píše z Berlína - 11 / 1959)

  Rozlehlá, vysoká budova v Schnellerově ulici v Berlíně připomíná spíše hrad 
  než školu. Neomítnuté cihlové zdi, typické pro stará německá města, mne 
  dokonce trochu odpuzují. Ale uvnitř jsem pojednou jako doma. A s pohledem na 
  obraz Hradčan, portrét K. Gottwalda,  Slavíčkův překrásný výhled na Prahu, 
  naši vlajku a mapu Československa sotva vnímám školníkovo německé oslovení …
    Jsem v demokratickém sektoru Berlína, ve škole K. Gottwalda. V jedné ze čtyř 
  škol NDR, kde je čeština povinným předmětem pro žáky od čtrnácti do osmnácti 
  let. Zvonek drnčí, dupot na chodbách zvolna utichá, dveře se zavírají. Začíná 
  vyučování.  V 9. třídě, hned vedle ředitelny, mají teď hodinu češtiny.
  „Dobrý den“ zdraví profesor Baurnöppel své žáky. A třiatřicet dětských hlasů 
  odpovídá: „Dobrý den.“ K tabuli jde Uta a skloňuje přídavné jméno „dobrý“. – 
  „Dobrého, dobrému, dobrého ...“ Pak přijdou na řadu slovesné vzory: volati, 
  prositi, uměti … U tabule se střídají děvčata i chlapci, Sylvia, Katharina, 
  Erika, Ute, Monika, Reinhard, hlásí se Dagmar, Wolfgang a opravují chyby.
    „Otevřete si učebnice na straně 58,“ říká profesor, Heidemarie z první lavice 
  u věšáku mi půjčila svou knihu, abych mohl sledovat, jak překládají: „Umím již 
  česky. Umíš také česky?“ Profesor opravuje přízvuk a výslovnost a já listuji 
  v učebnici, dívám se na obrázky a vzpomínám.
  Karlův most! Tady před dvaceti lety pochodovala nacistická wehrmacht.  Před 
  dvacet lety…
  … měli jsme mít také hodinu češtiny. Ale místo nemocného češtináře přišel náš 
  třídní profesor. Byl asi tak starý, jako jste dnes vy , pane profesore 
  Baurnöpple. Byl jen trochu menší, měl řídké vlasy a nosil brýle. Jmenoval 
  se Vojtěch Ježek a učil nás francouzštině. Jenže tenkrát zastupoval profesora 
  češtiny. Byla to však podivná, neobvyklá hodina češtiny. Profesor Ježek byl 
  bílý jako křída, ruce se mu třásly a jeho hlas byl tichý. Ale přesto jeho slova 
  zůstala v každém z nás do dneška. Mluvil o české řeči, o národní cti a o 
  hrdosti, o slabosti a o síle, o přátelích a nepřátelích. Hodina češtiny se 
  změnila v hodinu lidské výchovy. Tehdy jsme ještě nerozuměli všemu, co nám 
  říkal. Ale cítili jsme, co nám chce a musí říci právě v tento den. Mluvil bez 
  poučování, stál u katedry nehybně jako těžce raněný člověk. Jako těžce raněný, 
  ale nezlomený … A najednou se prudce otočil a přibouchl okno, protože venku 
  dole na ulici se ozval německý zpěv …
    Hodina češtiny skončila. Sedím s profesorem Bauernöpplem v ředitelně a 
  vyprávím mu o profesoru Ježkovi., kterého za okupace zatklo gestapo. Osmého 
  prosince 1944 byl odsouzen k trestu smrti pro „přípravu k velezradě“ 
  a v posledních dnech války popraven. Rozsudek smrti nad ním vynesl komorní 
  soudní rada Reimers, který je dnes zemským soudním radou v Hechingen ve SRN. 
  „Kde vás učil, na které škole?“ ptá se tiše můj společník. „Na plzeňské 
  reálce“. Překvapeně vzhlédl. : „Já jsem tam maturoval v roce 1937!“ A vytáhl 
  svoje maturitní vysvědčení. Pochází z Kryr na Podbořansku, jeho otec byl Čech,
  matka Němka a v Plzni bydlel u svého dědečka v Doubravce U zastávky. Hned po 
  zabrání pohraničních území odstěhovali jeho rodinu do Míšně, aby 
  „asimilovala“. Proto byl také odveden k wehrmachtu. Ve válce ztratil pravé 
  oko. 
    „Když jsme v září 1945 odcházeli ze sovětského zajetí, slíbili jsme si, že se 
  už nikdy nesmí opakovat to, co bylo. A že za to budeme bojovat sami se sebou 
  a proti těm, kdo by se chtěli vracet …“ končil stručné vyprávění o svém životě.
  „A co váš starý domov – Plzeň, Doubravka, Kryry?“ ptám se ještě. „Byl jsem se 
  tam podívat, ale poznal jsem jen, jak jsem zestárl. Víte, lidé, které jsem znal,
  tam už většinou nebydlí. A majetek jsem žádný neměl. Pravda, byli odsunuti 
  i lidé, kteří tam majetek nechali. Ale ti už dnes mají v NDR svůj nový život. 
  Horší je to s těmi starými, kteří nepochopili, proč se museli odstěhovat. 
  Ale právě proto jsme tu my, abychom učili jejich děti …“ 
  Profesor Bauernöpel neučí německé děti češtině jen proto, aby uměly skloňovat 
  přídavné jméno „dobrý“ , ale proto , aby si vážily jazyka sousedního národa, 
  jeho kultury a ctili jeho lid. Právě o tom, mluvil před dvaceti lety i 
  profesor Ježek…
  Vycházím ze školy. Proti vchodu je tabulka s názvem ulice: Schnellerstrasse – 
  a pod ní drobná vysvětlivka: Ernest Schneller byl německý protifašistický 
  novinář, který po jedenáctiletém vězení zahynul 6. 11. 1944 v koncentračním 
  táboře v Sachsenhausenu.