Ze vzpomínek Jiřího Rumla - Znamínko na duši

 


     To hned Vojta řekne svým tichým a klidným hlasem, ale s vytříbeným humorem: 
     „Zavřete prosím okno, abychom je svým vyučováním náhodou nerušili.“ Nikdo 
     z nás se nijak zvlášť nemlátí smíchy, aby se to nedalo vykládat nějak jinak,
     zato se můžem přetrhnout, kdo dřív to okno zavře.
     Vojta Ježek je teď naším třídním, což je nedocenitelné, protože dovede 
     odrážet útoky na nás těmi, kteří tvrdí, že jsme třída nevycválaných klacků 
     nebo dokonce gaunerů rostoucích pro šibenici, jak zní oblíbený slogan 
     našeho pana ředitele, který je horlivý až běda.
     Jako třídní nám Vojta tlumočí různá nařízení, jako třeba sběr kostí pro 
     větší rozkvět říše, a když mu přes celou délku klasy nesu jako první 
     vydatný příspěvek pro tuto příležitost nachystanou páteř uzenáče, vezme ji 
     Vojta Ježek opatrně za ocasní ploutvičku do dvou prstů, podívá se žebrovím 
     kostiček proti oknu a vrátí mi ji s poznámkou, že je špatně obraná.
     On je prostě jednička a já ho zbytečně často nevystavuju těmto študáckým 
     fórkům, abych nevydával šanc jeho odvahu, kterou zastírá tak vzácným 
     smyslem pro recesi.
     On je náš třídní tak dobrý, že třeba před čtvrtletím, kdy se čtou známky 
     z konference, napíšem křídou na bednu od projektoru jména pravděpodobných 
     padlých, a když slyšíme, že Vojta přichází,  přetáhnem si černé klotové 
     pláště přes temeno hlavy jako jeptišky, pokleknem a modlíme se za ty ubohé 
     duše propadajících, načež on s kamennou tváří dojde až k tomu katafalku, 
     naznačí zbožný krucifix a pohřebním hlasem zvolá: Odpočívejte v pokoji! 
     A pak teprve přečte známky a vynadá nám, že se dost neučíme.
     Ještě si v budoucnu na tu tryznu vzpomenu a bude mi strašně smutno.
     Jednoho dne se divíme, že při češtině místo našeho Vojty Ježka supluje 
     taková mladá šťabajzna, dokonale se bavíme jejími rozpaky, o přestávce 
     normálně psina jako vždycky a pak nám Markýz prozradí, co se stalo. Zatkli 
     nám třídního Vojtu Ježka.
     S nikým o tom nesmíme mluvit, ale i kdyby nám to matykář nepřipomněl, 
     těžko bychom něco ze sebe vypravili, najednou je ticho, nikdo se nezmůže 
     ani na slovíčko. Ve škole o něm už nikdy žádný kantor vůbec nepromluví, 
     jméno Ježek je vymazáno z jejich slovníku a mám obavu, že ježek zmizí i z 
     hodin přírodopisu nižších ročníků, aby si snad někdo nepomyslel, že je to 
     nějaká narážka.
     Vojta Ježek se dočká v koncentráku téměř samého vítězství, ale pak přece 
     jen zemře, protože smysl pro čest a spravedlnost povýší nad pud 
     sebezáchovy. Bude odsouzen k smrti, a když při náletu shoří všechny 
     esesácké záznamy a kati budou požadovat svůj denní kontingent, přihlásí 
     se náš profesor sám jako první, aby nemusel zemřít místo něj někdo jiný.
     Kdyby tak v každém z nás, žáků jeho třídy, zůstal aspoň kousek právě toho, 
     co nutí člověka myslet na jiné.