Deklarace o mrtvých pro živé

 

Smrt mého třídního učitele

            Jen několik hodin před vstupem Američanů do Lipska byl 13. dubna 1945

            u zdi kasáren popraven profesor Vojtěch Ježek.

            Stojím tu s jeho tři syny: Ivanem, Tomášem a Martinem. 

                                                                       Jiří Ruml  (Lidové noviny 21. 12. 1996)      

 

O smrti našeho třídního profesora jsme se dozvěděli až po osvobození při prvním výročí válečné maturity na plzeňském gymnáziu. Později jsem o něm psal několikrát, ale teprve nyní pár dní před uzavřením česko-německé deklarace přicházíme s jeho nejbližšími na místo, kde se to stalo.

Co všechno se tím uzavírá po tolika letech? Má vůbec ještě význam vzpomínat? „Celý život se snažím dopátrat, jaký byl můj otec,“ říká syn Tomáš a já si  mohu konečně odpovědět na předchozí otázku: „Odpouštět lze, zapomenout nikdy.“

Mrazivý prosincový závan větru proniká až na kost. Spolu s plzeňskými přáteli, kteří tu mají též své mrtvé, stojíme u kasárenské zdi drsné tak, jakoby z ní dosud zcela nevymizely stopy po smrtících výstřelech popravčí čety. Vojtěch Ježek byl k trestu smrti odsouzen ve svých třiatřiceti letech.

 

Hovory s TGM          

Snad každý náš kantor měl nějakou přezdívku podle svého předmětu nebo chování – jen o našem třídním, Ježkovi, se nikdy mezi námi nemluvilo jinak než jako o Vojtovi. Asi proto, že po vzoru Žákových študáků jsme ho považovali za poněkud staršího kamaráda, který nezkazil žádnou legraci. Ale při svých hodinách byl nesmírně náročný. Německou okupaci přivítal slovy „nemyslete si, bando, že teď budete dřít jenom tu samospasitelnou a na mou češtinu a fráninu se vybodnete, já vám proženu perka.“ A když pak kolem školy na Mikulášském náměstí pochodovali němečtí vojáci s vyzývavým řevem, že jdou „gegen England“, Vojtovi za jeho brejličkami blýskly modré oči a tiše říkal: „Zavřete, prosím, okna, abychom je svým vyučováním náhodou nerušili.“  A my se mohli přetrhnout, kdo z nás ta okna dřív zavře. On si nás získal především tím, že před prvním okupačním 28. říjnem nás spiklenecky požádal, abychom přišli do školy ve svátečním, a pak nám celou hodinu češtiny předčítal Čapkovy Hovory s TGM.

O čtyři roky později jsme Vojtu ztratili bez rozloučení.

 

Zatčení          

Znal jsem trochu jeho rodinu, ženu Růženu a tři synky. Když pro něj gestapáci přišli, bylo nejstaršímu Ivanovi sedm, Tomáš byl tříletý a nejmenší Martin půlroční. Našeho profesora dali do zajišťovací vazby věznice německého soudu v Dominikánské ulici nedaleko plzeňského náměstí Republiky a jeho spoluvězeň o něm hned po osvobození vydal svědectví: „Ježek byl muž čistého, pevného, neoblomného charakteru, a proto měl na dveřích cely označení jako nebezpečný.“ Vzpomíná také na povzbudivé básně, které Ježek zpaměti citoval, a dokonce i sám skládal jako odezvu na lidickou tragedii. „ Byl to náš táta / v ústech měl krev / a trochu bláta / Pověz mi, prosím Tě, Pane / bude mít oči / až z mrtvých vstane / nebo jen stíny vyplakané / jako já, jako já?“

Zatčených bylo tehdy mnoho, porážky na frontách dráždily nacisty k nepříčetnosti a plzeňská soudní věznice sotva stačila pojmout tolik „nepřátel Říše“. Tak se Vojtěch Ježek spolu s dalšími „velezrádci“ ocitl v Drážďanech. Jeho rodina se přestěhovala do Zahrádky u Nepomuku, kam směřovala také od té doby veškerá úřední pošta. I ta truchlivá.

 

Rozsudek       

V Drážďanech čekalo na soud hodně Plzeňáků a brzy se sblížili, pokud to šlo. Vojta se nejvíc přátelil s doktorem práv Josefem Burgetem a lékařem Janem Burešem. Byl z nich nejmladší a všichni očekávali ortel nejvyšší. V rozmezí několika málo prosincových dnů roku 1944 byli odsouzeni k trestu smrti sekyrou: Vojtěch Ježek „ pro přípravu k velezradě“. Rozsudek vynesl 8. prosince soudní rada Reimers, který se po válce stal zemským soudním radou v západoněmeckém městečku Hechingen. Když jsem mu v roce 1959 volal, potvrdil, že se tak jmenuje a jakou funkci zastává, ale na otázku, co dělal předtím, praštil telefonem.

Oznámení o rozsudku zaslal s pravou německou akurátností do Zahrádky u Nepomuku přidělený obhájce JUDr. Bernard Poege. Sděluje rodině trest smrti, který „odsouzený přijal se vzácnou otevřeností jako český národovec“ a oceňuje též „celkově sebevědomý postoj V. J., což musel nakonec uznat i soudní senát, který (nicméně) vyhověl návrhu vrchního říšského návladního“. Může Vám být útěchou“, píše obhájce „že jsem se ve své mnohaleté praxi sotva setkal s obžalovaným, který stojí za svým činem tak odhodlaně jako Váš muž“.

 

Transport

Dopis odeslal Poege až 28. prosince na přání svého mandanta, aby se to rodina nedozvěděla právě o Vánocích. V únoru 1945 spojenecké bombardéry srovnaly skoro celé Drážďany se zemí. Zasažena byla též věznice, všechny kartotéky a spisy shořely a mnohým vězňům se podařilo zmizet, jako třeba loutkáři Skupovi.

Patnáct uprchlíků bylo zastřeleno na útěku. Vojtěch Ježek mezi nimi naštěstí nebyl, ale ani nestačil prchnout, poněvadž se do hořících trosek obětavě vrátil pro svého přítele. Tak se spolu s ostatními dostal do transportu, který se podél Labe vydal pod ozbrojeným dohledem na pochod smrti.

Došli jen do Míšně, a to ne všichni. Mrtvých přibývalo každým dnem. Zbylí pak trávili několik nocí pod širým nebem ve stínu starobylého hradu Albrechta Sličného. Odtud je v dobytčích vagonech odvezli ve velmi zbědovaném tělesném i duševním stavu  do Lipska. Celá tahle středoněmecká průmyslová oblast bylo už pod palbou americké armády.

Tam je umístili do věznice zemského soudu ve 4. patře zadního traktu budovy s betonovou podlahou. Bez jídla, bez pití. Jedinou nadějí byly detonace rychle se blížící fronty.

 

Poprava

Lipské gestapo už začalo pálit svá akta, nacističtí pohlaváři prchali na západ a někteří, jako vrchní starosta Freyberg s celou rodinou, spáchali sebevraždu. Ne však ministerský úředník bezpečnosti Helmuth Kutzner, který sám vybral podle čísel, nikoli podle jmen, ze sedmašedesáti drážďanských vězňů polovinu a 10. dubna přikázal vrchnímu návladnímu JUDr. Eichlerovi, aby nechal popravit ty z nich, kteří byli již dříve odsouzeni na smrt. Ten pověřil provedením exekuce Dr. Ehrenberga a „čestný úkol“ dostal na starost nositel rytířského kříže plukovník Hans von Poncet. Velení popravčí  čety převzal kapitán Hofmann.

Odsouzení byli vyzváni, aby se sami přihlásili, že patří mezi TK (Todes - kandidaten), jinak zastřelí všechny. Přihlásili se, mezi nimi i Vojtěch.

V pátek 13. dubna, dvě hodiny před polednem, je odvezli na střelnici místních kasáren a vždy po čtyřech je stavěli ke zdi. Salva zazněla celkem osmkrát. Je pravděpodobné, že Vojtěch Ježek ve čtveřici  s Josefem Burgetem a Janem Burešem. Posledním do počtu mohl být František Tvrdec, rovněž z Plzně, nebo teprve dvacetiletý Jaroslav Štangl. Krutou ironií osudu zde zemřel i jmenovec velitele popravčí čety, Václav Hofmann z Lomce u Klatov. Kromě našich též dva Francouzi, dva Rakušané a tři Němci.

 

 

 

Usmíření

Jména zabitých čteme z pamětní desky na kasárenské zdi a pak ještě z pomníku na Východním hřbitově, kde jsou společně pochováni. Avšak bezprostředně po smrti je zahrabali na různých místech hřbitova, aby Američané, kteří 15. dubna vstoupili do Lipska, nenašli žádný společný hrob.

Příliš žalostné zastavení v těch místech. Ale všimněte si, že všechny původce masakru uvádím jmenovitě, abych předešel obvyklému ortelu kolektivní viny. Stejně by mohl někdo popsat smrt kteréhokoli českého Němce při divokém vyhánění od května 1945. A ani pozdější nucené vysídlení schválené vítěznými velmocemi se ne vždy vyznačovalo patřičnou lidskostí.

Jen mít odvahu si to přiznat. Na počtech ani míře utrpení tolik nezáleží, každá smrt je tragická. Potom už záleží jen na tom, co přežívá po těch mrtvých.

Na Vojtěcha Ježka vděčně vzpomínají desítky studentů a tři synové. Nejmladší Martin, je strojním inženýrem Motorletu, nejstarší, Ivan, hutním inženýrem v Poldovce prostřední Tomáš, je předsedou naší Bursovní komory. Své křestní jméno dostal po prvním prezidentovi, protože se narodil v den prvního výročí nacistické okupace.

Tak v sobě uzavírám osud našeho třídního profesora, a s tím i vlastní malou deklaraci usmíření. Ale napsat jsem to musel.