Memento hřbitova u svatého Mikuláše

Hřbitov s kostelem svatého Mikuláše je jednou z nejvýznamnějších památek v Plzni. Ve druhém městském obvodu je památkou s nejdelší historií. Už v roce 1414 zde u kostela sv. Mikuláše a sv. Jana Křtitele, založeného o osm let dříve, město zřídilo hřbitov pro pohřbívání chudiny. Od 16. století tu byli pohřbíváni i nekatolíci. V závěru 18. století došlo k systematickému rušení hřbitovů uvnitř městské zástavby. Místo hřbitova na dnešním náměstí Republiky převzal hřbitov u svatého Mikuláše, který se tehdy nalézal daleko za městem.

V průběhu 19. století byla na hřbitově pochována většina významných Plzeňanů. Jejich náhrobky, které měly převážně vysokou architektonickou a uměleckořemeslnou úroveň, ze hřbitova vytvořily galerii uměleckých děl s jedinečnou atmosférou. Dodnes je zachován například klasicistní  náhrobek rodiny Becherovy, litinové náhrobky J. Otta a W. Kopetzkého, náhrobky J. K. Tyla, rodiny Hahnenkamovy a Horův - Peithnerův s figurální sochařskou výzdobou od A. Wildta, rodiny Mehnertovy se sochou od L. Wildta. Zachována je také hrobka rodiny Komareckovy z roku 1878 s novorománskými prvky. Příkladem novogotického slohu je čelo Jahnlovy hrobky a náhrobek rodiny Guldenerovy. Umění počátku 20. století, kdy byl Mikulášský hřbitov uzavřen (po dokončení centrálního hřbitova v Doubravce), reprezentuje náhrobek E. Škody z roku 1903.

Význam hřbitova nejen z hlediska historie města a jeho vynikajících osobností, ale i z hlediska umělecké hodnoty a jedinečné atmosféry si od počátku 20. století uvědomovala řada vzdělaných Plzeňanů. Především  L. Lábek usiloval o uchování charakteru hřbitova, jehož atmosféra inspirovala i J. Trnku, který prožil dětství na Petrohradě,  pro vytvoření jeho Zahrady. Ve 20. letech proběhla citlivá úprava hřbitova.

Radikální změna poměrů v zemi po roce 1948 přinesla Plzni postupné prohlubování technokratického přístupu k řešení urbanistických, architektonických i uměleckých problémů. V závěru 50. let  vznikl nový územní plán města, jehož autoři předpokládali rozšíření komunikace podél mikulášského hřbitova. Památkáři se záměrem nesouhlasili, neboť by jím došlo k výraznému zásahu do hřbitova, který se pro své hodnoty navíc v roce 1963 stal kulturní památkou. Ve stejném roce ale Městský národní výbor v Plzni požádal o zrušení ochrany, neboť hřbitov měl být zlikvidován. Ministerstvo školství a kultury od památkové ochrany sice neupustilo, ale umožnilo likvidaci pásu hřbitova pro rozšířenou komunikaci. Na první pohled přijatelné kompromisní řešení bylo příčinou nenapravitelné zásadní devastace „plzeňského Slavína“. V likvidovaném pásu se totiž nacházela celá řada významných náhrobků, mj. i náhrobek E. Škody. Na návrh památkářů sice byla zachována alespoň jižní část hřbitova, novější část hřbitova však byla - kromě náhrobku J. K. Tyla - nemilosrdně zničena. Třebaže v závěru 60. let, kdy došlo k provedení prací, byly některé části cennějších náhrobků ze severní části přeneseny do jižní části areálu, většina náhrobků a hrobek - včetně 15 památkově chráněných - byla zlikvidována. Nenávratně zmizela například hrobka Klotzova, rodiny Pankrazovy, náhrobek rodiny Trotzerovy, rodiny Carencio, ale také socha Panny Marie – ústřední umělecké dílo celé novější části hřbitova.

Přestože v polovině 90. let došlo k přehodnocení plánu komunikačního systému města Plzně a kapacitní komunikace (do té doby ještě nepostavená) povede v jiné trase, byla v roce 2001 zbořena i hřbitovní zeď a nahrazena novou, vybudovanou v jiném místě. Devastace hřbitova pokračuje i v současnosti – chátráním, vandalismem, rozkrádáním jednotlivých pomníků. Snad jen náhrobky  E. Škody a J. K. Tyla mají pravidelnou údržbu. Většina dochovaných náhrobků, které přečkaly úpravy v závěru 60. let, jsou ve špatném stavu. Zoufalý stav hřbitova je ostudným pro město Plzeň, přestože hřbitov městu nepatří. Město by si však mělo podstatně více uvědomovat odpovědnost za svou historii.

Je nejvyšší čas zachránit alespoň zbývající náhrobky zakladatelů moderní Plzně a pokusit se prostoru hřbitova  alespoň částečně  navrátit důstojnost. Bude to náročné, je to však nutné! Hřbitov u svatého Mikuláše navždy zůstane varováním před technokratickými zásahy do městského organismu bez ohledů na kulturní hodnoty, které nelze vyčíslit.

Ing.arch. Petr Domanický, Národní památkový ústav, územní pracoviště Plzeň

Text vznikl s využitím článku Hřbitov u sv. Mikuláše v Plzni (napsal P. Domanický a J. Jedličková), uveřejněného ve sborníku Plzeňsko II – sborník Spolku za starou Plzeň (vydal Spolek za starou Plzeň ve spolupráci se Státním památkovým ústavem v Plzni v roce 2002,  s. 3-31).