Nic není zapomenuto – nikdo není zapomenut

 

            27. ledna 2001 se ve Spolkové republice Německo konal „Vzpomínkový den na oběti nacionálně socialistické vlády násilí“. Stále častěji se v médiích píše a mluví o „Dnu obětí holocaustu“. Při vší hrůze z masových židovských obětí je vzpomínkový den pojat šířeji. Ten den se má vzpomínat na všechny, kteří byli z rasových nebo politických důvodů nacisty pronásledováni a zavražděni. V Lipsku k nim patří jak oběti holocaustu, tak političtí odpůrci nacionálního socialismu popravení, zavraždění nebo umučení ve věznicích, oběti nacionálně socialistické vojenské justice, váleční zajatci a cizí dělníci, cikáni a romové, homosexuálové, svědci jehovovi, duševně a tělesně postižení a zavraždění z dubna 1945.

      V tomto článku vzpomeneme 32 Čechů, Slováků, Francouzů, Rakušanů a Němců, kteří byli popraveni v kasárnách Olbrichstrasse. Podáváme zprávu o tom, co s nimi  bylo po roce 1945.

             V posledních měsících vlády nacistů bylo v Drážďanech a po celém Německu odsouzeno k smrti ještě mnoho jejích odpůrců. Stalo se, že vězňové a odsouzení k smrti  ze Slezska a z Československa (tehdy z Böhmen und Mähren) byli přesunuti do Drážďan. Nálet z 13. února 1945 způsobil, že byla zničena a poškozena nejen popraviště, ale také věznice a v Drážďanech měli jiné starosti než popravy.

            Odsouzené proto odeslali „transportem“. Pěšky došli do Albrechtsburgu v Míšni a odtud byli „přepraveni“ po železnici do Lipska. Říšské ministerstvo spravedlnosti k tomu vyslalo svého pracovníka se „zvláštním úkolem vyřídit přepravu vězňů z východních osvobozených území Říše přijatých do okresu Drážďany“ do veletržního města. Byl to ministerský šéf Dr. Helmut Kutzner. Ročník 1893, dobrovolník první světové války, promoval v roce 1921 na univerzitě v Jeně na téma „Právo na sebeurčení národů“.

            24. března 1945 hlásil do Berlína: Úvodem své zdejší činnosti jsem navštívil vyšetřovací vazební věznice I a II v Lipsku a ženskou věznici v Klein-Meusdorfu. Všechna tři lipská zařízení jsou v důsledku přijetí vězňů z východu a také z Drážďan po tamějším teroristickém útoku tak silně přeplněná, že by se mělo všemi prostředky usilovat o zrychlenou odpomoc … Zvláštní zátěží je, že ve věznici U je umístěno 176 odsouzených k smrti (Lidovým soudním dvorem, ale také soudy v Drážďanech, Litoměřicích, Zvláštním soudem v Lipsku a neznámými soudy), 8 osob tam už sedí měsíce, odsoudily je Soudy branných a vzdušných sil z východu, které prý už částečně neexistují …

            Zvažte odsun kandidátů smrti do Halle k pozdějšímu vykonání rozsudku, jak to zamýšlí vrchní státní zastupitel. Ředitelství věznice Halle mu však vysvětlilo, že kvůli přeplnění jejich vlastních věznic (mezi nimi je 40 odsouzených k smrti) nemůže přijmout žádné cizí vězně k vykonání rozsudku; pro ty by se mohl transport do Halle zařídit jen jeden den před výkonem rozsudku a potom jen do osmi osob jednou týdně. Za těchto okolností by se vykonání rozsudku nad 70 lipskými kandidáty smrti protáhlo na více než 9 týdnů. To je nemožné.

            Policejní prezident odmítnul Ředitelství věznice Lipsko převzít vykonání rozsudku s odůvodněním, že má k dispozici jen nevhodné nováčky. Na můj podnět se Ředitelství věznice Lipsko spojí s místním velitelem Wehrmachtu, a sice s poukazem na to, že mezi odsouzenými je též řada příslušníků Wehrmachtu“.

            O výsledku rozhovorů podal Kutzner zprávu již 26. března 1945 „… policejní prezident prohlašuje, že je stejně jako dříve z uvedených důvodů neschopen vyhovět, dává však jako dosud k dispozici transportní kamion pro přepravu věznů do Halle. Místní velitel (zástupce) prohlašuje, že by potřeboval výslovný příkaz zastupujícího vrchního velitele adresovaný jemu; že však po ústupu jednotek, které až doposud v Lipsku byly, nejsou mezi zbylými vojáky žádní vhodní, jak se to ve Wehrmachtu při vykonávání rozsudku právě ukázalo, kromě toho chybí pohonné hmoty k dopravě nutné při popravách zastřelením.“  

            Kutzner se přesto nedal odradit od svého úmyslu odsouzené popravit. Tento rozený fašista si nechal 10. dubna 1945 doručit seznam kandidátů smrti, sám jich 32 vybral a přikázal lipskému vrchnímu státnímu zástupci Eichlerovi  vykonat rozsudek. Ten zase procedurou pověřil soudního radu Dr. Ehrenbergra. Kutzner si však nenechal vzít, aby sám neurčil místo a čas popravy. Mezitím vystřídal vojenského velitele Lipska generálmajora Hanse von Ziegesara nositel rytířského kříže plukovník Hans von Poncet. Kutzner s ním byl rychle „jedna ruka“. Poncet byl pravý nacistický vazal, což prokázal v bojích o Památník bitvy národů, neměl vůbec žádné výčitky svědomí nasadit vojáky Wehrmachtu jako popravčí. Velitelem komanda byl setník Hofmann, který postavil své komando na střelnici kasáren v Heerstrasse (od roku 1947 přejmenované podle antifašistického generála Wehrmachtu Olbrichta).

            Vězňové o svém brzkém konci nic netušili, když 13. dubna kolem desáté hodiny zajely na dvůr věznice na Moltkestrasse (dnes Alfréd-Kästner-Strasse) dva náklaďáky a vrchní inspektor přivedl kandidáty smrti na dvůr. Stejně jako jejich spoluvězňové věřili, že přežijí nebo že budou nasazeni na práce, protože si nikdo nedovedl představit, že by mohly být těsně před vstupem Američanů ještě nějaké rozsudky vykonány.

            Teprve když je náklaďák přivezl na střelnici 11. kasáren a oni spatřili popravčí četu, uvědomili si svůj konec. Aniž mohli nechat poslední pozdrav svým rodinám, museli bez přečtení rozsudku, bez duchovní útěchy a bez zavázaných očí předstoupit po čtyřech, aby byli zastřeleni. Mrtvá těla naházeli na hromadu a nechali je pod dozorem strážných Wehrmachtu ležet. Příští den byla těla dopravena na hřbitov Nejsvětější Trojice (dnes Ostfriedhof) a tam zahrabána do společného hrobu. Po vstupu Američanů byli mrtví pochováni do jednotlivých hrobů, aniž by se však dalo zjistit, kdo ve kterém hrobě leží. Později byl správě hřbitova předán seznam jmen.

            Kdo byli ti, co byli z fašistické zaslepenosti a z nelidského vojenského „plnění povinností“ zavražděni pár dnů před osvobozením?  26 jich pocházelo z Československa, dva z Francie, dva z Rakouska a tři z Německa. Jen o některých bylo až dosud možné zjistit životopisná data a odůvodnění rozsudku. To se týká téměř výlučně zavražděných z Čech.

·         JUDr. Josef Burget  (* 26. 11. 1896) byl radním města Plzně. Byl v lednu 1944 zatčen kvůli poslechu cizího rozhlasu a šíření zpráv a 27. 11. 1944 v Drážďanech odsouzen k smrti.

·         MUDr. Jan Bureš (*13. 1. 1898), lékař, bydlel v Chrástu u Plzně. Byl zatčen společně   se svou ženou kvůli ošetření a poskytnutí azylu ruským zajatcům a kvůli poslechu  cizího  rozhlasu a šíření nepřátelských zpráv a 26. 11. 1944 v Drážďanech odsouzen  k smrti. Jeho žena byla popravena již v únoru 1944, což se však on až do svého konce   nedozvěděl.

·         Václav Hofmann (*29. 10. 1905 v Lomci u Klatov) byl účastníkem protifašistického odboje. Byl zatčen již v první polovině roku 1943.

·         František Tvrdec (*6. 7. 1900 v Klesnicích u Č.Budějovic) byl povoláním řidič a  naposledy bydlel v Plzni. Byl zatčen v listopadu 1943 za svou činnost v organizaci KSČ.

·         Zdeněk Gerhart (*21. 6. 1909) byl členem odbojové skupiny ÚVOD. Zatčen byl v září 1943 a 17. 1. 1945 v Drážďanech odsouzen k smrti.

·         Jaroslav Keymar (*22. 9. 1901 v Ceny ?) byl komunista a od roku 1942 členem Revoluční   gardy, jedné z odbojových  organizací. Schovával sovětské vojáky uprchlé ze zajateckých   táborů. Počátkem roku 1944 byl zatčen a 13. 4. 1944 odsouzen v Drážďanech k smrti.

·         Vojtěch JEŽEK (* 17. 1. 1911 v Praze), profesor jazyků na českém reálném gymnáziu  v Plzni, sociální demokrat, byl 8. 12. 1944 odsouzen Lidovým soudním dvorem jako  „fanatický Čech“ za přípravu velezrady a válečnou špionáž. V odůvodnění rozsudku se  uvádí: „cítil se jako mučedník svého národa, ve své závěrečné řeči dokonce soudu udělal přednášku, že nacionální socialismus musí být poražen a proč“.

·         Josef Stefaník (*21. 5. 1898 v Ostrosukách) bývalý četník a v době zatčení hlídač ve Zlíně. Byl odsouzen 8. 12. 1944 k smrti za podněcování přípravy velezrady a za pokus o    poskytnutí vlastizrádné ozbrojené pomoci. Měl pomáhat dvěma mladým lidem dostat se       k partyzánům na Slovensko.

·         Arnošt Šmíd (*10. 6. 1911 v Spru ?), Dr. Alfréd Zeman ( *26. 4. 1909  v Koryčanech),Karel Němec (*16.10. 1898 v Brně) – byli kvůli přípravě velezrady nebo kvůli spolupráci v „podvratných tajných organizacích“ odsouzeni k smrti.

·         Herbert Müller (*24. 6. 1907 v Drážďanech) byl řezníkem v Crostau, okres Bautzen. 26. 10. 1944 ho Zvláštní soud v Drážďanech odsoudil k smrti za černou porážku a za šmelinu  větším množstvím masa (na jiném místě: jedna porážka vepře). Jeho proces byl 12. 2.1946 znovu otevřen , byl ex post odsouzen ke třem letům vězení.

·         Rudol Mann (*24. 4. 1912 v Leisnigu) byl zámečník a bydlel v Riesa, Oststrasse 119. Proč ho Zvláštní soud v Drážďanech odsoudil k smrti se až doposud nepodařilo zjistit.

O ostatních zavražděných není dodnes nic známo.

                  Za to, že dnes o zavražděných a vraždě vůbec něco víme, vděčíme následujícím okolnostem: Po vstupu sovětských vojsk do Lipska dostal vedoucí referent kriminální služby Wilhelm Pabsch úkol vraždu 32 věznů objasnit, což nebylo jednoduché, neboť Kutzner dal všechny spisy zničit. 27. února 1946 předložil svou zprávu, v níž byla jména zastřelených, avšak jen v několika málo případech zpráva uváděla důvod rozsudku smrti.

            V dubnu 1952 podaly VVN Berlín a komise československých odbojářů žádost, aby byly identifikovány ostatky MUDr. Jana Bureše. Úkol přejal Dr. Krefft z Ústavu soudního lékařství v Lipsku, který k tomu musel exhumovat 26 mrtvých. Díky jeho dobré práci mohli být identifikování  i další mrtví. Poté se před 45 lety dostalo obětem nacionálního socialismu důstojného hrobu na Ostfriedhofu.

      Pak nastalo kolem mrtvých z kasáren ticho. Podklady z vyšetřování a spisy z procesů zmizely, jak víme dnes, v archivu MfS (ministerstva bezpečnosti ? – pozn..překl.). Tam k nim neměl nikdo přístup. Historiky ani jednou nenapadlo, že se spisy o nacistických zločinech skladují v tomto archivu. Pohyb v rešerších o zavražděných nastal opět až v polovině 60. let, když Lidová armáda iniciovala zakládání zájmových  nebo pracovních kolektivů. V několika kasárnách se vytvořily též historické kroužky. Jako nejlepší ve III. Vojenském okrsku byly později vyznamenány kroužky z PR – 16 a z 3. dělostřelecké posádky na lipské Olbrichtstrasse. Zde byla skupina vojáků Lidové armády pod velením npor. Hanse Hamicha a nadp. Dagoberta Woitkeho, která začala s šetřením vraždy z dubna 1945 a mrtvým zřídila na místě zastřelení (dnes Kasárna generála Olbrichta) pamětní desku. Z té se mohli zejména pozůstalí z tehdejší ČSSR dozvědět něco víc o smrti svých příbuzných. Od té doby navštěvovali toto místo pravidelně. Syn jednoho zavražděného byl v kasárnách teprve loňského roku a položil k zvětralé pamětní desce květiny. Kdysi byly v síni tradic posádky vystaveny tabule na paměť mrtvých. Ty pak byly po přemístění posádky předány 3. spojovacímu batalionu k uchování vzpomínky a k výchově proti fašismu.

      Když přišel v roce 1990 do kasáren Bundeswehr, byl dodatečně splněn poslední rozkaz ministra Eppelmanna. Všechno, co připomínalo tradice, o které pečovala Lidová armáda, mělo být předáno do Vojensko-technického muzea v Drážďanech. Takovéto práce ale bylo opravdu hodně, tabule každopádně zmizely a jsou nenávratně pryč. Pamětní místo v kasárnách zpustlo. Jen pamětní deska se v bídném stavu zachovala. Čas vykonal své. Jen 100 metrů odtud byla umístěna tabule na paměť příslušníků 11. pěšího pluku Wehrmacht, té jednotky, z níž muselo být kdysi vybráno popravčí komando.

Přece však do kasáren přišli noví představení a společnost si stále více začala všímat nastupujícího neonacismu. Za těchto nových podmínek vznikl nákres té garáže, na jejíž zdobené stěně byla umístěna pamětní deska. Byla sejmuta, restaurována a pak provizorně opět připevněna.

Nový velitel pověřil několik lidí ze své posádky, aby pokračovali v šetření vraždy z roku 1945. Jedním z nejdůležitějších úkolů bylo navázat kontakt s pozůstalými po zavražděných., s nimiž je Hans Hamich již ve spojení, a zajímat se také o to, co se dělo s pachateli.

      Jak vůbec pachatelé dopadli?

Dr. Kutzner byl zatčen a poté, co byl zpřístupněn archiv ministerstva bezpečnosti, jsme se dozvěděli, že ho 22. 6. 1950 Vrchní trestní tribunál Zemského soudu v Chemnitz odsoudil k doživotnímu vězení. Nyní ale také víme, že už 28. 4. 1956 byl z vězení propuštěn a že odešel do Duisburgu – Meiderichu.

Plukovník Poncet se americkým válečným zajatcem nestal, protože Památník bitvy národů předal.  V roce 1945 přesídlil do jižní Afriky a později až do své smrti v roce 1983 žil v Murnau-Westriedu v Horním Bavorsku nikým neobtěžován.

Co se stalo se setníkem Hofmannem se neví. Jestli on a jeho vojáci z popravčí čety mohli někdy klidně spát, se už nikdy nedovíme.

Autor  článku: Dr. Dieter Kürschner,  Leipzigs Neue  2. 2. 2001

Překlad:  Doc.Tomáš Ježek, březen 2006